Slavný sluvanský bard původem z Blatnické bystrice. Doprovázel mladého kora Reinsofta Stiona do bitvy o Felden roku 285 p.P., o které napsal svou nejznámější píseň „Kostěj, Mudrc, Rytíř a Drak„. Dále se účastnil i Paulusovy čistky a má velký úděl na procísařské propagandě a obhajobě vyvražďování terrowindského obyvatelstva. Pomohl i šířit množství konspiračních teorií o rozsáhlém vlivu nemrtvých (i když kdo ví, jsou opravdu až tak konspirační?).
Další slavné příběhy:
Stíny pod ledem – Roku 288 p.P. doprovázel Peťoš císařskou výpravu jako bard a kronikář do knížectví Elsnir v Trevalu. Kníže Bjarl se navenek jevil loajální, ale jeho dvůr žil šeptanou nadějí na návrat „starého práva“ – práva, v němž údolí vládnou sama sobě. Místní odstraňovali císařské výnosy z kronik, daně byly vybírány, ale nikdy nedorazily do Staré říše, a v tajnosti vznikal návrh Charty svobodných knížectví, který měl legitimizovat vznik nezávislého svazku. Peťoš se na výpravě seznámil s magistrem Irvanem, vyslancem Res Astralis, který zpozoroval neobvyklý pohyb poselstev a v knihovně objevil kopie map vojenských skladů a přijaté šifry z Port Cullis. Shodou okolností se ve městě zrovna nacházel i legendární půlčík Ctibor Poutníček, který odhalil pokus o otravu večeře vyhrazené jen „věrným“ tak, že jed nedopatřením sám snědl. Hrdinové spolupracovali na získání a předání důkazů císařské rozvědce. Povstání bylo potlačeno dřív, než započalo – ale mezi zamrzlými vesnicemi u jezera se dodnes šeptá, že pod ledem stále čeká něco, co jednou znovu vystoupí na hladinu.
Zlomení kletby v Aen Lonin – Ve větrném pobřežním městě v severním Nirthu, kam připlouvají lodě rituálně pohřbít mrtvé kapitány, se Peťoš roku 295 p.P. vydával za kronikáře Cechu mořských kněží. Odkryl, že celou generaci přístavních dětí posedl duch námořního nekromanta, který skrze ně ovládal jejich rodiče. Místo boje napsal se svou družinou divadelní hru, ve které odhalil plán a přesvědčil obyvatele, aby se duchu sami postavili. Duch se vzepřel, ale byl pohřben pod vlnami, když děti hromadně spálily jeho amulety. Hra Přístav pláče do přílivu se zde dodnes hraje jednou ročně na Peťošovu památku. Podle Peťoše byl nekromant v kraji nasazen terrowindskými. Díky jeho agendě dostala tato část Nirthu větší podporuů Říšské církve. Výpravy císařských vojáků a inkvizitorů se zbavily ještě řady dalších nemrtvých.
Píseň snů – Říká se, že se Peťoš jednou v Aldereinské krčmě tak moc opil, že jeho píseň nedopatřením otevřela dveře do Snového světa. Tři hosté se další den vzbudili o 10 let mladší, jeden s ušima na elfa a Peťoš s družinou dobrodruhů zmizeli na rok neznámo kam. Vrátili se v polovičním počtu a silně poznamenaní. Peťoš se od té doby často v myšlenák ztrácí uprostřed konverzace a jeho písně mají od té doby magicky hlubší nádech, jakoby rezonovaly s hmotným světem. A to ani není jediný důvod, proč už nikdy nebude jako dřív.
Pod dunami v Ba’il Aladiil – Na půl cesty mezi T’pygenem a Aybilem leží rozsáhlé hrobky dávné říše. V roce 299 p.P. se zde začali zvedat neklidní padlí strážci a útočit na karavany obchodníků. Peťoš doprovázel karavanu mágů, která měla hrobky zapečetit, ale po zradě jednoho z nich zůstal sám s pěti ochránci, (mezi nimi i magistr Irvan z Braonské Věže). Zatímco oni bojovali s přicházejícími nemrtvými, bard zpíval baladu určenou pro uši mrtvých – každá sloka byla příběhem zapomenutého hrdiny. Jeho hlas se v podzemí odrážel jako ozvěna dávné slávy a mnozí duchové opět ulehli. Od té doby se říká, že Peťošovi mrtví naslouchají dřív než živí. I tuto událost sváděl bard na terrowindskou konspiraci, která se dle něj snaží destabilizovat Císařství na různých místech. Po návratu do Staré říše se přimluvil u tehdejšího Zvoleného víry a rozproudil vlnu církevních posil do Ottary. Oblíbil si ho za to Vorpilon Camus, tehdejší král v Kádegránu.