Skaldiho pěst zakotvila v Nen’Ethilské zátoce. Dobrodruzi si zabalili poslední zásoby, poté společně s Igorem, prvním důstojníkem, nastoupili do člunu. Igor se chopil vesel. Po asi půl hodině dorazili k zamrzlému molu, kde se s ‘’Jedním uchem’’ rozloučili.

Hrdinové se rozhlédli po okolí, trosky přístavu pokryté sněhem se rozléhaly, kam jen šlo dohlédnout. Betrem si všiml opodál stojícího kamenného oblouku, který lehce pulzoval bledým světlem. Když k němu přišel dříve, uviděl bledý krystal při vrcholu oblouku, který jemně zářil. V oblouku problikávalo mdlé, bledě modré světlo.  

Betrem si vzpomněl na vyprávění od jednoho potulného magistra, s kterým se kdysi setkal U Černého medvěda. Tento kouzelník byl ve městě jako host arcimagistra Holana, pomáhal mu léčit některé nemoci v Kazigradském lazaretu. Betrem jeho jméno již dávno zapomněl, věděl ale, že se mu říkalo Fialový čaroděj – jeho kouzla i oděv byly ve fialové barvě. Betremovi tehdy vyprávěl o svých cestách Trevalem, ve kterém bylo stále několik různých památek po pradávné Queranské civilizaci. Fialový čaroděj se tehdy v noci, již poměrně opilý, rozpovídal o jedné své výpravě, při které unikl ze smrtelného nebezpečí jen díky použití Portálové cesty. Tento způsob přemisťování zřejmě kdysi Querané používali zcela běžně – nekteré Portálové krystaly měly i po tolika letech dost energie na to, aby bylo možné Portálové cesty využívat. Sám Betrem během svých cest v minulosti jednou podobné oblouky viděl.

Během toho, co si Betrem Portál prohlížel, přišli ostatní.

“Co je tohle?” zeptala se Elena.

“Ale nic, to je jen Portál,” utrousil Betrem nevzrušeně.

Na všechny ostatní členy družiny tím udělal značný dojem.

“Jak tohle sakra můžeš vědět?” tázal se Atlin udiveně.

“Prostě to vím,” pokrčil rameny Betrem, “ale vypadá to, že tato cesta není průchozí. Zřejmě je něco špatně s Portálem na druhé straně. Podívejte.”

Po těchto slovech zvedl ze země kamínek a prohodil ho obloukem – nic se nestalo, kamínek světlem prostě proletěl na druhou stranu.

Poté se Betrem otočil a vyšel směrem dál do ruin města. Ostatní členové družiny si vyměnili nechápavé pohledy a pak šli za ním. Atlin u Portálu chvíli zůstal, fascinován tímto magickým konstruktem.

Další části města byly pokryté větším množstvím sněhu, proto si hrdinové museli nazout sněžnice.

Sněhu bylo tolik, že z mnoha budov trčely jen vrcholky střech, případně jen střešní krovy.

Nejprve si dobrodruzi nevšimli žádných známek života, ale později našli několik stop, které zřejmě patřily obřím krysám.

Po asi hodině cesty směrem k paláci se Somně rozzářily oči.

“Podívejte! Tady bylo Aesonovo pekařství! A támhle v tom domku prodávala Balriena květiny a bylinky!” zvolala nadšeně.

Ostatní hrdinové na ni nevěřícně hleděli, zatímco Somna ukazovala na některé vrcholky střech.

“A tady byla Entrydalova kovárna. Podívejte, zbyl tady po ní jen komín.” řekla, a najednou vypadala smutně, jakoby jí bylo do pláče.

Atlin se hloubavě mračil a později se šeptem radil s Elenou a Xallinem. Shodli se na tom, že si to Somna musí přece vymýšlet, jiné rozumné vysvětlení nepřicházelo v úvahu. Betrem se do diskuze nezapojil. “Beztak jsem to věděl, že je to magor,” pomyslel si.

Hrdinové pokračovali dále, až dorazili k vstupní bráně do paláce. Z půlky byla zasněžená. Došli až k ní a uviděli strmý sněžný svah, který vedl do velkého sálu. Dobrodruzi s pomocí lan slezli dolů. V tomto sále nebylo tolik sněhu, takže si již mohli sundat sněžnice.

Když se rozhlédli kolem sebe, uviděli sochu z šedého mramoru stát na mohutném piedestalu. Postava měla na sobě korunu a shlížela na družinu s majestátním výrazem ve tváři. Hrdinové měli pocit, jako by je skutečně sledovala.

Somna přistoupila k soše a poklonila se až k zemi.

“An uin an erain o’eren,” pronesla. (Xallin tomu rozumněl, byla to fráze “Ať žije král” v queranštině)

Dobrodruzi si po chvíli všimli, že při okraji svahu v rohu síně byla hromádka dřeva. Při bližší prohlédnutí bylo jasné, že se jedné o částečně rozpadlé sněžnice. Betrem odhadl, že zde leží přibližně půl roku.

Somna zavolala na Ostera, který se objevil v oblaku černého kouře. Všichni ostatní dobrodruzi,  kromě Atlina, se z něj vyděsili, zejména Betrem.

“To je Oster, můj kamarád z dětství,” řekla Somna. Poté Ostera poslala, aby se proletěl po sále a prozkoumal ho.

“Jak to je možné, že se tady tak orientuješ, Somno?” zeptala se Elena.

“To nevím. Je to jako bych tady kdysi byla,” odpověděla Somna, “je to jako bych měla vzpomínky, které nejsou moje. Jako bych měla vize.”

“Ráda bych se ti pomocí kouzla podívala do hlavy, abych je taky mohla vidět,” navrhla Elena.

Somna souhlasila. Eleně se sice kouzlo zcela nepovedlo, ucítila ovšem, že se tady Somna opravdu cítí jako doma.

Oster se vrátil a řekl Somně, že ze sálu vede několik chodeb dále, které se poté spojovaly v jednu dlouhou chodbu dále.

Dobrodruzi se opatrně touto chodbou vydali. Sutiny zasypaly mnohé ostatní chodby a síně. Stěny chodby lemovaly svícny, ve kterých byly zasaženy krystaly, které zářily matným zlatým světlem.

Na zemi bylo v této chodbě velké množství stop, které byly podobné stopám skřetů. Betrem odhadl, že tady v minulosti procházely desítky, možná až stovky těchto tvorů. Nejčerstvější z těchto stop byly staré přibližně týden.

Somna přistoupila ke dvěma svícnům. Vytáhla z nich krystaly, jeden dala Xallinovi. Ten neodolal pokušení a světélkující krystal olízl.

Cesta pokračovala dál do dlouhé chodby, kterou šli přibližně půl hodiny. Poté již chodba přestala být krystaly osvětlována. Atlin a Elena si zapálili lucerny. Dobrodruzi pokračovali chodbou dále, až dorazili k velkým kovovým dveřím, které byly polootevřené. Xallin si prohlédnul slova vyrytá na těchto dveřích – opakovala se na nich fráze “An uin an erain o’eren”

Dobrodruzi vstoupili do místnosti, ve které stály čtyři mohutné kamenné sloupy. Mezi nimi stál masivní oltář, pokrytý zaschlou krví. Hrdinové ucítili odporný puch hniloby. Uvědomili si, že na oltáři leží vykuchaná hnijící obří krysa.

Somna se znechuceně otřásla a vztekle vyštěkla, naštěstí se jí poté podařilo ovládnout se.

Xallin si všiml, že stěna za oltářem je pokrytá jakýmisi primitivními znaky. Mladý gnóm ke stěně přistoupil a těchto znaků se dotkl. V jeho hlavě se okamžitě objevil překlad, byla to slova mocného zaříkávání, která měla chránit pisatele a jeho rod před zplozenci temnoty. Hlavou Xallina projela ostrá bolest, která ho donutila se zdi pustit.

Atlin s Elenou si všimli stěny na jejich levé straně. Tato stěna byla pokryta malbami, které zřejmě znázorňovaly život krále Neiklota a některé důležité okamžiky jeho vlády.

Betrem si v jednom z rohů místnosti prohlédl hromádku kožešin. V nich našel několik kovových ježků – primitivních nášlapných pastí. Poté si všiml chodby, která vedla do vedlejší místnosti, z které se ozývaly hrubé hlasy v jakémsi primitivním cizím jazyce. Betrem tam nenápadně nahlédl a uviděl tři postavy, měly šedou kůži, dlouhé uši, podobné elfským, měly ovšem i tesáky, které jim trčely z dolní čelisti. Oděni byli v hnědých a černých kožešinách. Měly i slepé hnědé oči, ve kterých nebyla vidět zornice. Tito Slepí okusovali z krysích kostí maso a chrupavky.

Betrem dal znamení Xallinovi, který se zaposlouchal do rozhovoru Slepých.

“… z tunel, kde růst houbišky. Krysy žrát houbišky, pak samy být šťavnaté, jako houbišky.  Tam, tam my lovit. Tady krysy fuj. A smrdět.”

“Podle Ortgh chutnat”

“Orgth hlupák. Tam, tam my jít! Do tunel, kde růst houbišky.”

“Tam ne, vůdce tam zakázat chodit. Tam zlé přebývat. Zlé.”

“Zlé přebývat i tady.”

“Tupec! Tady vůdce nakreslit znaky. Čáry máry. Tady bezpečí.”

Najednou uslyšíte, že jedna z těch bytostí cosi zavětří. A potom řekne tiše:

“Cítit vy to taky?”

“Co cítit?”

“Něco u oltář. Něco cítit.”

“Tobě se to zdát. Necítit nic.”

“Já něco cítit. Možná to být zlé? Nezavolat vůdce?”

“Hlupák” A ozve se rána po hlavě “Tobě se to zdát. Vůdce přijít, pokud něco slyšet, ne zdát. Dokud být tady klid, kmen i ostatní být v klid. Teď jíst!”

Dále bylo slyšet už jen mlaskání a křupání. Dobrodruzi se vrátili za dveře, kterými přišli. Diskutovali o tom, jak pokračovat dále. Někteří navrhovali se Slepým prostě vyhnout a jít jinou cestou, ale to Betrem nechtěl – družina by pak byla v ohrožení napadení zezadu. Nakonec se dohodli, že budou muset Slepé zabít, ale musí to udělat velice tiše.

Hrdinové se vrátili do místnosti. Somna vyvolala zvukovou iluzi – lidské kroky. To vylákalo jednoho ze Slepých, kterého ihned zasáhl Betrem perfektně mířeným šípem do hlavy. Šíp proletěl lebkou a vletěl do další místnosti, kde narazil do stěny. Tento zvuk vylákal zbylé dva Slepé. Další šíp protělel hlavou prvního a zabořil se do oka druhého, což příjemně překvapilo i Betrema samotného. Oster jejich bezvládná těla chytal, aby zmírnil hluk z jejich pádu.

Dobrodruzi jejich těla pečlivě ukryli. V místnosti, kde měli Slepí svou žranici, byly staré Queranské dveře, které byly polootevřené. Z chodby za dveřmi se ozýval tichý nářek a další hlasy Slepých, tyto však nebyly tak hrubé a hluboké. Xallin slyšel slova:  “Spát, spát. Ticho a spát.”

Dobrodruzi také uslyšeli kroky z chodby naproti. Ukryli se a zadrželi dech. Uviděli, že po chodbě jde jeden ze Slepých. Vypadalo to, že je na hlídce. Z chodby slyšeli dobrodruzi kroky dalších.

Družina se rozhodla pokračovat jinou cestou. Xallin prošel krátkou chodbou a vešel do promrzlé místnosti – zde části stropu popraskaly a otvory do této místnosti napadal sníh a led. Xallin šlápl na cosi ostrého, jeho nohou projela krutá bolest. Uvědomil si, že šlápl na ježka, Slepí je zřejmě rozházeli po této místnosti. Nyní, když už Xallin věděl, na co si dávat pozor, nebyl velký problém se dalším ježkům vyhnout.

Ve vedlejší místnosti našli dobrodruzi studnu. Vedle ní bylo malé vědro a řetěz. V této místnosti leželo na zemi několik koster. Stvoření, která zde zemřela, byla zřejmě něčím mezi elfy a Querany. Jedna z koster byla v sedě na okraji studny.

Xallin nahlédl do studny. Ucítil odporný puch. Kromě toho cítil i mocnou magii z vody na dně studny, tato magie byla však odporná, nepřirozená a hnilobná. Somna poslala Ostera, aby vletěl do studny, ten se musel po chvíli vrátit. Ten strašný smrad se nedal snést.

Dobrodruzi si všimli mrtvé obří krysy v místnosti vedle studny, kolem ní bylo mnoho zakrvácených ježků.

Xallin našel staré Queranské dveře. Opatrně vzal za kliku – zjistil, že jsou zamčené. Mladý gnóm s pomocí šperháků a paklíčů, které vytáhl ze své brašny, dveře po několika minutách otevřel.

Družina vstoupila do komplexu místností, který zřejmě kdysi sloužil jako zbrojnice. Všechny police a truhly ovšem zely prázdnotou. Betrem se opatrně plížil chodbou. Za jejím rohem uviděl kusadla obrovské hmyzí stvůry. Betrem se ihned začal připravovat v útoku, když v tom kolem prošel nic netušící Atlin s lucernou. Do boje, který následoval, se postupně zapojili všichni hrdinové, dokonce i Oster, který bojoval žihadlem, které vystřelilo z jeho cípů. Společnými silami přemohli dobrodruzi dvě tyto hmyzí zrůdy. Udělali při tom ovšem poměrně značný rámus.

Hrdinům se po boji podařilo najít na protilehlé zdi cihlu, kterou když zamáčkli dovnitř, tak se celá stěna odsunula a odhalila tajný sklad zbraní. Queranské zbraně byly vyrobeny velice kvalitně, mnohé z nich dokonce byly dokonce očarované.

Atlin si všiml, že na dně jedné truhly leží balíček karet. Atlin karty vytáhl, sfouknul z nich prach a prohlédl si je. Byly zcela jiné, než jaké kdy viděl předtím. Když je držel v ruce, ucítil, že v každé kartě se skrývá kouzlo. Seslal kouzlo Rozpoznání, díky kterému zjistil, že se jedná o Balíček iluzí.