Stopař hodil po Sylvandriel síť, která jí zabránila se pohnout z místa. Jeho psi vyběhli směrem k ní, Betrem hbitě jednoho z nich zasáhl šípem do boku.

Sylvandriel pronesla rychlé zaklínadlo, po kterém Elenou proběhla vlna hřejivé energie. Její rapír začal zářit bílým světlem.

“Tvé rohy jsou stejně tupé, jako jsi tupý ty!” vysmála se povzbuzená Elena Stopaři. Démona z těch jedovatých slov rozbolela hlava.

Jeden z psů doběhl k Atlinovi a zahryzl se mu do paže. Čaroděj však naštěstí seslal kouzlo, které absorbovalo jeho pekelný oheň. Poté psa zasáhl kuželem ledu.

Stopař namířil na Sylvandriel své kopí, z jeho hrotu vyletěla ohnivá střela, která zasáhla čarodějku do ramene. Sylvandriel vykřikla bolestí.

Xallin vykouzlil kaluž tuku, po které jeden z psů uklouzl a tuk zapálil. Poté se gnóm běžel schovat za Betrema, který zrovna vystřelil další šíp, kterým dříve zasaženému psovi prorazil lebku.

Somna se podívala Stopaři přímo do očí, zvedla ruku a vykřikla příkaz: “Odhoď zbraň!”. Omámený démon skutečně pustil své mohutné kopí a zůstal nehybně stát.

Sylvandriel pronesla další zaklínadlo a napřáhla ruce k Betremovi, v kterém se probudila schopnost snít. Najednou měl pocit, že si může v tomto světě vysnít cokoliv, pokud na to jeho duševní schopnosti budou stačit. Betrem si tedy pokusil vysnít okamžitou smrt všech nepřátel. Ale jeho duševní schopnosti na to nestačily, takže se mu jen hlava a schopnost snít se vytratila.

Elena vytáhla flétnu a zapískala svižnou melodii. Poté přiskočila ke Stopaři a zasáhla jej svým rapírem. Očarovaná čepel se zaryla do těla démona, vytryskla černá krev, která se vzápětí začala vypařovat.

Pekelný pes, který byl zasažen Atlinovým ledovým kouzlem, rozevřel tlamu a vychrlil oheň proti Atlinovi, Somně a Sylvandriel. Všem třem tím způsobil bolestivé popáleniny, Po chvíli jim začaly dokonce odpadávat spálené vlasy. Xallin namířil na Atlina prstem, z kterého vyletělo zelené světlo. Když se čaroděje dotklo, jeho popáleniny se částečně zhojily.

Atlin kývl na Xallina a poté zasáhl psa dalším ledovým kouzlem.

Somna vypila léčivý lektvar, po kterém jí dorostlo obočí. Přistoupila k Sylvandriel, která byla popálená a spoustaná sítí, a pomohla jí napít se dalšího léčivého lektvaru. Sylvandriel to dodalo síly, usmála se na Somnu a poté seslala schopnost snění na Atlina.

Somna se otočila ke Stopaři a seslala na něj kletbu, po které se démovi zatmělo před očima. Toho využila Elena, která Stopaře znovu zasáhla svým rapírem. Poté bardka odběhla k Atlinovi, přiložila na něj ruce a seslala kouzlo, které čaroději zhojilo jeho popáleniny.

Rozčílený Stopař popadl ze země své kopl. Ze zad mu vyrostla mohutná netopýří křídla. Rozletěl se za Elenou a napřáhl se, aby jí bodl do zad. Atlin na poslední chvíli využil nově nabytých sil a vysnil si, že Elena a pekelný pes si vymění místo. A když se tak skutečně stalo, zabodl Stopař své kopí do psa, který se rozpadl v popel.

Rohatý démon upřel své plamenné oči na Atlina, který se usmíval a pil jakýsi lektvar. Stopař zařval a napřáhl se k dalšímu úderu. A v té chvíli čaroděj zmizel. Kopí proletělo místem, kde ještě před chvílí Atlin stál, probodlo jen vzduch. Stopař vzlétl a vydal ze sebe odpudivý skřek.

Poslední z pekelných psů když to viděl, rozběhl se svému pánovi na pomoc, ale Xallin jej stihl zasáhnout paprskem smrtelné energie. Síla kouzla svalila psa na bok, čehož využil Betrem, který k němu přiskočil a zabodl do něj svůj tesák.

Somna zvedla obě ruce a seslala na Stopaře příkaz: “Opusť tohle místo a už se nikdy nevracej!”

A démon skutečně odletěl pryč.

Družina si mohla na chvíli vydechnout. Somna pomohla Sylvandriel ze sítě. Betrem a Elena prozkoumali ostatky pekelných psů, nic hodnotného ovšem neobjevili. Xallin provedl rituál na detekci magie.

V tom se na ostrůvku jezírka, na jehož břehu družina stála, rozhořel oheň. Zvětšoval se a zvětšoval. Náhle z něj vyletěla síť, která obklopila Sylvandriel. Čarodějka se vůbec nestihla bránit, síť ji prudce stáhla do víru ohně a Sylvandriel zmizela.

Dobrodruzi se vrhli do vody. Hladina jezírka jim byla po pas, takže nebyl pro dobrodruhy problém se brodit (Xallinovi byla voda po pas, takže ten musel plavat).

Když dorazili do středu ostrůvku, oheň již vyhasl. V zemi po něm zbyla díra. Vypadala jako tlama nějakého netvora. Vedla do propasti plné ohně, z které se ozýval nářek Sylvandriel. Somna ihned skočila dovnitř, následoval jí Xallin a neviditelný Atlin. Xallin stihl seslat kouzlo, kterým zpomalil jejich pád.

Elena a Betrem na to udivěně hleděli. Díra se začala uzavírat.

“Nasrat, tam skákat nebudu, na to nejsem dost placenej,” odplivl si Betrem, otočil se a odešel. Elena nešťastně na otvor koukala, dokud se úplně neuzavřel.

Když Atlin, Somna a Xallin padali, uvědomili si, že se ocitli v místě, které by nešlo nazvat jinak, než jako pekelné podsvětí. Všude kam dohlédli, byly jen černé skály a jámy plné ohně. Viděli duše mnoha různých tvorů spoutané v řetězech nebo nabodané na kůly, jejich nářek byl až ohlušující. Viděli okřídlené démony, ohnivé elementály, gigantické černé červy a mnoho dalších ohavných bytostí.

Dopadli na planinu mezi tři kamenné portály. V jejich obloucích se lesklo fialové světlo. Vedle jednoho z nich stál Stopař a držel spoutanou Sylvandriel.

“Neměli jste sem chodit,” ozval se jeho hlas v hlavách Somny a Xallina, “nikdy se z tohohle místa nedostanete, hloupí smrtelníci. Vaše duše nyní patří nám!”

Stopař spoutanou čarodějku odhodil do hromady popela a kostí, roztáhl křídla a vyletěl k družině. Ze stínů kolem se vyplazily dvě odporné bestie. Nejprve se zdálo, že to jsou obrovští bledí hadi, poté si ovšem dobrodruzi s hrůzou uvědomili, že to jsou duše mnoha různých smrtelníků, groteskním způsobem spojené do hadovitých monster. Povrch bestií byl posetý mnoha ústy, které křičely a sténaly

“Co teď máme dělat?” zeptala se Somna pomocí svých telepatických schopností Sylvandriel.

“Musíte mě osvobodit z těch pout, já nás poté odstup dostanu, znám cestu.” odpověděla čarodějka.

Somna přikývla.

“My je zdržíme, Atline. Ty jí musíš osvobodit.” zašeptala.

Neviditelný Atlin se rozeběhl k Sylvandriel, tak tiše a nenápadně, jak jen dovedl.

Xallin, který měl stále schopnost detekce magie, se rozhlédl. Všiml si, že se v ohni opodál cosi ukrývá. Uvědomil si, že je to immolith, nemrtvý ohnivý démon. Xallin tohoto tvora znal jen z knih starých divotvůrců, kteří se kdysi odvážili do těch největších hlubin Snového světa. Podrobnosti už si nepamatoval, ale věděl, že pokud by byl zasažen velkou dávkou magické energie, je možné, že exploduje. Xallin toto vykřikl, doufal, že ho Atlin uslyší. Pak se rozeběhl se pryč.

Somna seslala kouzlo, kterým hadí bestie zastrašila pryč. V té chvíli k ní doletěl Stopař. Jeho kopí projelo její hrudí jako nůž máslem. Somna pocítila tu nejukrutnější bolest, jakou může člověk cítit. Poté ztratila vědomí.

Stopař poté doletěl k Xallinovi, který se ocitl v obklíčení immolitha a hadí bestie. Chvíli zvládl gnóm kličkovat mezi soupeři, nakonec však i jeho Stopař zasáhl svým kopím.

Když si Stopař utíral hrot kopí od gnómské krve, uslyšel hlas. Otočil se a uviděl, že cosi rozvazuje Sylvandriel její pouta. Rozletěl se k ní.

Atlin seslal z posledních zbytků sil nejmocnější kouzlo, kterého byl schopen. Z nebe se sneslo oslňující bílé světlo, které dopadlo na zem mezi něj a Stopaře. Když světlo zasáhlo immolitha, tak explodoval. Síla této expozice nejen usmrtila obě hadovité bestie, ale zasáhla i Stopaře. Jeho brnění se rozpadlo, jeho šupinatá kůže na mnoha místech popraskala.

Stopař doletěl až k Atlinovi a chystal se jej probodnout kopím. V té chvíli jej Sylvandriel spoutala bílým světlem. Čarodějka zakřičela z plných plic a začala vysávat z démona jeho sílu. Stopař zbledl a začal se třást. Po chvíli se mu podařilo z kouzla vymanit, ovšem v té chvíli jej zasáhla Atlinova magická střela. Stopař zařval bolestí a rozpadl se v prach.

Sylvandriel poté vyléčila Somně i Xallinovi jejich zranění. Z celého srdce poděkovala hrdinům za jejich záchranu. Somnu poté objala, obě začaly plakat štěstím. Poté otevřela bránu, kterou se vrátili zpět k jezírku, kde se setkali s Elenou a Betremem. Pak se všichni vydali zpět do Bdělého světa.

Když se probudili v Ardurinově kajutě na Skaldiho pěsti, kolem nikdo nebyl. Z paluby slyšeli vzrušené hlasy. Všimli si, že truhlička na dopisy na stole chybí. Somna si uvědomila, že konečně zase slyší hlas své patronky ve své hlavě. Byl to dobrý pocit.

Družina vyšla na palubu. Zjistili, že je jejich loď pronásledována elfí flotilou. Poznali i isignii na vlajkové lodi flotily, patřila lordu Vellisovi.