Atlin ležel na zemi a křičel bolestí. Portál se mu uzavřel několik palců nad kotníkem pravé nohy. Z pahýlu mu stříkala krev.

Hnědovlasá dívka mu přiložila na ránu ruce. Ty poté začaly zářit zlatým světlem. Krvácení ustalo a Atlin pocítil úlevu. Když se mu kůže na pahýlu spojila, přestaly ruce dívky zářit.

“Více toho nyní nesvedu.” vydechla dívka.

Atlin se zatvářil vyděšeně.

“Na Menirthu jsou naštěstí léčitelé, kteří jsou natolik schopní, že umí obnovit ztracené části končetin,” řekla dívka. “Ale návrat na Menirth bude muset počkat. Nejprve si všichni musíte odpočinout.”

Dobrodruzi se rozhlédli po okolí. Portál je přivedl na krásnou zelenou louku. V jejím středu stála vysoká zlatá věž. Louku obklopoval divoký les, plný zvláštních vysokých stromů s bílou kůrou a modrým listím. Mezi větvemi se občas zablýsklo zlaté světýlko. Obloha byla tmavě fialová a plná mraků. Bylo tam příjemné teplo.

Poté se ozvalo Wyburnovo zasténání. Rudý drak se chytil za břicho a sesul se na zem. Dívka k němu přiběhla. V její dlani se objevilo několik světle modrých bobulí. Vložila je Wyburnovi do úst. Ten poté přestal sténat a usnul.

“Děkujeme vám za záchranu” řekla Elena dívce, “ale kdo jste? A kde to jsme?”

“Na tyto otázky teď není čas.” odpověděla dívka stroze. “Musím ještě něco udělat”.

Poté zakroužila rukou a vyvolala další portál. Vešla do něj. Chvíli se nic  nedělo. Pak se v portálu zajiskřilo a vyšel z něj elfí lučištník.. A za ním další, a pak další. A poté jejich velitelka, lady Anomis, kterou následoval, k údivu družiny, Igor, Hieronymus, Boro a Oleg’r.

Jako poslední vyšla z portálu hnědovlasá dívka. Vypadala nesmírně vyčerpaně.

“Tak. To by měli být všichni,” vydechla a uzavřela portál.

“Co se tady děje? Kde to jsme?” řekl Boro. Vypadal jinak, než když jej hrdinové viděli naposled. Byl více zarostlý, vypadal hubeně a vyčerpaně. Ostatní členové posádky vypadali podobně.

“Lituji, ale nemám dost sil, abych vám na tyto otázky nyní odpověděla.” odpověděla dívka unaveně. “Stačí vědět, že jste v bezpečí, tady vám nic nehrozí. Je čas k odpočinku. Pojďte se mnou, prosím.”

Dívka dovedla všechny přeživší z louky do věže. Atlina se chytil dvou Lemmyenských těžkooděnců kolem ramen. Ti ho pak do věže donesli.

Interiér věže byl totiž překrásný a mnohem prostornější, než by odpovídalo samotným rozměrům věže.

“Tato věž se sama přizpůsobí potřebám hostů,” vysvětlovala dívka.”Každý z vás zde najde přesně takové zázemí, jaké potřebuje. Zde vás nebude trápit hlad, žízeň ani jiné potřeby smrtelníků. Pokud ale budete chtít jíst, věž vám poskytne jakýkoliv pokrm budete chtít. Zdejší vzduch je léčivý, takže dýchejte zhluboka. Nyní mě prosím omluvte. Musím si odpočinout.”

Po těchto slovech se její tělo změnilo ve zlaté světlo, které se vzápětí rozplynulo.

Hosti se postupně rozcházeli do jednotlivých pokojů ve věži.

Hieronymus, Boro a Oleg’r došli k družině.

“Už jsme se báli, že vás nikdy neuvidíme.” řekl Boro s úsměvem.

“Moment,” řekl Hieronymus pomalu, “kde je Ardurin?”

Dobrodruzi si vyměnili pohledy. Pak jim Gramdunil povyprávěl, co se stalo ve Zlaté kopuli.

Když skončil, tak se Hieronymus sesul na zem. Zíral do prázdna, nic neříkal.

“To je neuvěřitelné. Takže vy také nevíte, kde to teď jsme?” zeptal se Boro.

“S tou dívkou jsme se setkali v Nen’Ethilu,” odpověděla Elena. “Ale moc toho o ní nevíme. Podle toho, jak to vypadá venku, bych odhadovala, že jsme ve Snovém světě.”

“To je neuvěřitelné.” vydechl Boro užasle.

“Co se vám vlastně stalo? Kde jsou ostatní z posádky?” chtěl vědět Xallin.

“Když jste se celé ty týdny nevraceli, báli jsme se, že je s námi konec. Na ostrově se to začalo hemžit bestiemi.” řekl Boro.

Elenu byla překvapena. “Týdny?” pomyslela si. Věděla, že v Zlaté kopuli běžel čas pomaleji než v okolním světě, nevěděla ale, že to bylo až tak pomalu.

“Nakonec jsme museli ze Skaldiho pěsti utéct. Pak jsme přežívali na ostrově. Po několika dnech jsme se k našemu údivu setkali s lady Anomis a jejími elfy. Řekla nám, že opouští tento ostrov a že pokud chceme, je ochotná nás vzít sebou. Souhlasili jsme. Když jsme ale došli k zálivu, kde měly být zakotvené jejich lodě, zjistili jsme, že bestie zabily hlídku, která lodě strážila. Ukryli jsme se a lodě pozorovali, zdálo se, že bestie tam čenichají a hledají další kořist. Poté se ostrov začal třást. Nevěděli jsme, co to znamená. Ale bestie začaly spěchat do středu ostrova, jako by je něco volalo.”

Elena si domyslela, že to bylo v té chvíli, kdy Betrem rozbil přesýpací hodiny.

“Když už to vypadalo, že je s námi konec,” pokračoval Boro, “tak nás zachránila tady ta dívka.”

Dobrodruzi si s námořníky vyměnili ještě pár slov. Poté se všichni vydali do svých pokojů. Ty byly skutečně přesně takové, jak to jednotlivým hostům vyhovovalo. Bylo to nejpohodlnější bydlení, jako kdy kdo zažil.

Když se dobrodruzi probudili, bylo již na louce více světla. Bylo jim lépe. Stále cítili bolest ze svých zranění, ale zde se zdála mírnější. Podívali se z oken. Nebe bylo světle fialové barvy. Tmavě modré mraky prosvětlovaly tři zlatá slunce.

Postupně se všichni hosti shromáždili ve velké hale věže, kde se setkali s hnědovlasou dívkou.

“Přeji dobré ráno, pokud to tak mohu říct.” řekla s úsměvem. “Nyní nastal vhodný čas, abych vám zodpověděla vaše otázky. Následujte mě prosím.”

Vystoupali po schodech do veliké knihovny, uprostřed které rostl majestátní dub. Kolem knížek v regálech tančily drobné bludičky, které když se dotkly knih, zasvítil nápis na jejich hřbetu.

Hosté zasedli u dlouhého stolu.

“Dovolte mi, abych se vám představila.” řekla dívka, “moje jméno je Scyntie a jsem současnou Strážkyní času. Nacházíte se ve Snovém světě, ve Sféře pod fialovým nebem. Ráda bych vám vyprávěla svůj příběh. Pak pak bude celá situace dávat trochu větší smysl.”

Scyntie se na chvíli odmlčela, napila se ze své číše vína a pak začala:

“Narodila jsem se v Kruugu v roce 280 po Pádu. Oba rodiče byli knihovníci, od malička mě vychovávali s láskou k pravdě, vědě a historii. Učili mě o všem. Jakmile jsem se sama naučila číst, četla jsem téměř neustále.” Při té vzpomínce se usmála.

“V deseti letech jsem splnila knihovnické zkoušky, jako nejmladší osoba, co to kdy dokázala. V odborných kruzích jsem se brzo stala dobře známá. Když mi bylo dvanáct let, navštívili jsme s rodiči ty největší knihovny v Císařství, kde jsem mohla mluvit s učenci, diskutovat o vědě a prohlédnout si jejich knihy. Dokonce jsem tehdy i několik týdnů přednášela na Universitas Videns o historii Velkolyrské říše. Mistře Nathanieli, vy si mě možná té doby pamatujete.

“Měl jsem pocit, že vás odněkud znám, slečno,” odpověděl Nathaniel, “ale nevzpomněl jsem si, odkud přesně. Ale teď, když to vyprávíte, máte pravdu, skutečně jsem tehdy vaše přednášky slyšel.”

“Tak vidíte, i v kruzích Oculus Videns jsem se pohybovala.” usmála se Scyntie. “Byla jsem samozřejmě vzdělaná i v magii, ale moc jsem se nezajímala o nácvik kouzel. Základní zaklínadla jsem pochopitelně zvládla bez problémů. Ale více mě fascinovaly nemagické vědy – přírodní a společenské.”

Nathaniel se u těch slov pousmá

“Když mi bylo šestnáct, navštívil mě v mé pracovně jeden muž.” pokračovala Scyntie. “Přišel zlatým portálem, nesl knihu ve zlatých deskách. Představil se mi Draced, současný Strážce času. Oznámil mi, že si mě vybral jako svou žákyni a nástupkyni. A pak mi ukázal Zlatou knihu.  Poznání, o kterém se mi ani nesnilo. Mluvili jsme spolu dlouhé hodiny, vysvětlil mi toho mnoho o řádu Strážců času a o jejich poslání zapisovat chod dějin světa. Souhlasila jsem s jeho nabídkou. Tajemství řádu ale muselo zůstat utajeno. Napsala jsem dopis rodičům a svým blízkým na rozloučenou, vysvětlila, že odcházím, ale že budu naživu a v pořádku. Draced i souhlasil s tím, že je budu moci navštěvovat, ale nesmí vědět nic o mém řádu. Poté jsem i s Dracedem odešla zde, do Snového světa, do této věže.

Zlatá kniha propůjčuje Strážcům mnoho schopností. Díky ní mohou Strážci zpomalovat čas. Má to ale pochopitelně svou cenu. Využívat pokročilá kouzla magie času je velmi vyčerpávající. Zde, v této sféře Snového světa, plyne čas pomaleji než v Bdělém světě, což je nezbytné, aby mohli mít Strážci stále přehled o dění ve světě. Všechny události zapisují do Zlaté knihy bludičky. Jsou to duše zemřelých smrtelníků, kteří zasvětili své životy vědě a poznání. Strážci času povolávají bludičky z hlubin Snového světa a žádají, aby se skrytě toulaly Bdělým světem a byly svědky důležitých událostí. V tomto okamžiku Zlatá kniha udržuje při síle miliony bludiček.

Jak Strážci času, tak i bludičky cestovují Bdělým a Snovým světem pomocí magických proudů. V Bdělém světě jsou proudy magie nestálé, často mění svůj směr i svou sílu. Vytvořit a udržet portál není nic snadného.”

Hosté pozorně naslouchali. Nejvíce toto povídání zaujalo Atlin a Nathaniela, magie, o které Scyntie mluvila, byla fascinující.

“Mnoho minulých Strážců času, o kterých mi Draced vyprávěl, strávili většinu času v této věži.” vyprávěla Scyntie dále. “Tu a tam se sami vydali do Bdělého světa, aby mohli být sami svědky těch nejdůležitějších událostí. Draced mi vyprávěl ale i o jednom Strážci, který se od ostatních zcela odlišoval. Vy všichni jej dobře znáte. Draced o něm mluvil s velkou nelibostí, protože porušil nejdůležitější přísahu našeho řádu. Ta přísaha zní: „Strážce nesmí zneužít svých schopností ani vědění, aby ovlivnil tok dějin.“

Všichni jistě dobře víte, jak neochvějně dodržují trpaslíci své přísahy. Když jsem o Timagürdovi slyšela poprvé, hned jsem předpokládala, že měl pro své konání důvod.

Ze začátku svého výcviku jsem se na něj raději více nevyptávala. Draced mě svědomitě učil prastarému vědění našeho řádu. Naučil mě vše, co budu potřebovat, až se stanu Strážkyní.

Až o mnoho času později  jsem měla možnost se o Timagürdovi více dozvědět. Ani nevím, jak přesně dlouhá doba to byla, protože zde ve věži plyne čas jinak. Mohly to být desítky let. I když mé tělo zůstalo mladé, má mysl se plnila věděním.  

Když jsem se dostatečně osvědčila, nechal mě Draced číst ve Zlaté knize. Když jsem se ujistila, že mě můj učitel nesleduje, zjistila jsem si o Timagürdovi vše, co mi Kniha byla ochotná prozradit.

Uvědomila jsem si, že Timagürd nikdy nebyl zrádce. Kdyby přísahu řádu neporušil, tak by nepochybně mocnosti zla zvítězily. Nastal by Věčný soumrak a svět by zanikl.

Timagürd chtěl, aby se příští Strážkyní stala Sylvandriel, ta ale odmítla opustit své město, když na něj přišel blizzard. Timagürd poté pomáhal smrtelníkům v Dračí válce. A pak postavil Zlatou kopuli. To vše si na něm vybralo svou daň.

Potřeboval učedníka, který by kráčel v jeho stopách. Založil řád Ochránců vědění. V jeho řadách hledal svého nástupce. Po letech však nenašel nikoho, o kom byl přesvědčen, že je zcela té správné povahy. Nakonec si vybral čaroděje z Caledorskeho lidu, jmenoval se Kelric. Během jeho výcviku se snažil Timagürd přesvědčit Kelrica o tom, že musí dokončit to, co začal. Měl zajistit, aby nikdy nedošlo k sjednocení všech osmi artefaktů.

Jakmile se však Kelric stal Strážcem, tak Timagürdovy způsoby zavrhl. Místo toho dodržovat tradiční přístup Strážců – pasivně pozorovat svět a zapisovat jeho dějiny. A po něm všichni ostatní Strážci.

Téma Zapovězených bohů a Věčného soumraku mě každopádně velmi zaujalo. Snažila jsem se ze Zlaté knihy dozvědět co nejvíce informací. Ovšem, k mému údivu, některé zápisy mi Kniha nevydala k nahlédnutí. Doteď nevím proč.

Podařilo se mi ovšem dozvědět se, že lidé objevili Sorgiusův amulet. Ale o tom nám může povědět tady arcimagistr Nathnaniel, že je to tak?

Nathaniel pokývl hlavou.

“V pátém měsíci roku 307 po Pádu byla vyšetřována vražda Manuela Jesepha, známého čaroděje na Universitas Videns. Členem družiny, která vraždu vyšetřovala, byl i Čestmír Šulka. Čestmíra znám roky, byl jsem přesvědčen o tom, že mu můžu zcela důvěřovat. Během tohoto vyšetřování byl ve sklepeních Fakuly věcí vln a mrazu objeven portál do prastarého města na dně Východního oceánu. Tomuto místu pojmenovali jeho původní obyvatelé jako Perlombongán. Na tomto místě objevili arcimagistři oltář, zasvěčený Sorgiovi. Podařilo se jim přemoci zrádce, který se jmenoval Mediard Foville, který chtěl využít Sorgiův amulet, aby se infiltroval do nejvyšších pozic Oculus Videns.

V té době jsme toho moc nevěděli o tom, co je vlastně Sorgius za božstvo, nebo jakou moc má ten amulet. Nechal jsem ho uložit na bezpečné místo v Universitas, kde měl být strážen. A teď, když vím, jak co se stalo, tak předpokládám, že Čestmír skutečný amulet ukradl a nahradil ho replikou, je to tak, Scyntie?”

“Je to přesně tak.”

“Zatraceně. Každopádně, tento incident ve mě vzbudil velký zájem o Sorgia a jeho následovníky. Odjel jsem do Nirthu, kde jsem studoval mločí kmeny, které tohoto boha vzývaly. Podařilo se mi spojit i s několik trpaslíky z Ochránců vědění.”

“Cože?” ozval se Gramdunil podrážděně, “s kým jste mluvil? Kdo vyzradil učení řádu vám, lidem?”

Nathaniel se zatvářil otráveně. “To si nechám zatím pro sebe, mistře trpaslíku. Podařilo se mi nakonec, když jsem pátral dlouho, objevit legendu o Věčném soumraku. Dal jsem si to dohromady s informaci, které nám dodávali naši špehové. A to je to, že elfové pod vedením lorda Vellise vynaložili velké úsilí, aby našli své Ztracené dědictví – Ma’arutyho slzu.”

“To je pravda,” ozvala se Anomis, která byla do té doby naprosto zticha.

“Našel jsem několik verzí té legendy, nemohli jsme zcela vědět, co vše je pravdivé. Každopádně jsem usoudil, že pokud snad existuje toto existencionální riziko pro náš svět, tak je nezbytné, abychom reagovali včas. V roce 307 jsem společně s Ugardem Mognassovem tajný spolek. Nazvali jsme ho Kruh Hada, na počest našeho učitele, arcimagistra Periana z Waellonu. Tomu se přezdívalo Had, protože se proslavil výzkumem podmořského světa, který vykonával v podobě obrovského mořského hada.”

“A pak, když jste se dozvěděli, že trpasličí pašerák Ardurin zná způsob, jak se dostat do ztraceného města Nen’Ethil, vyslal jste špeha, aby byl na jejich lodi.”

Nathaniel se podíval chladně na dobrodruhy. Ti se zatvářili rozpačitě.

“Arkan byl nadaný mladý čaroděj.” řekl Nathaniel. “Byl odvážný a vždycky udělal vše, aby pomohl těm, kteří to potřebovali. Teď už nikdy nikomu nepomůže. A je to jenom vina vás!” Ukázal na družinu.

“Oni se snažili Artura dát do člunu, aby ho mohly najít lodě vašeho spolku, arcimagistře.” skočila Scyntie Nathanielovi do řeči, “To Betrem dal tomu čaroději do vody jed. Zemřel dříve, než jste ho mohli zachránit.”

Nathaniel se na okamžik zarazil. “No dobře. Ale co další z mých čarodějů? Co Greydan? Uzavřeli s ním dohodu a pak bu vrazili nůž do zad! Ukradli dopisy, Greydana zabili a utekli.”

“Toho mága zabil Betrem, Nathanieli. Měl strach, že mu Greydan přečte myšlenky. Ostatní z družiny se jej snažili zachránit.”

Dobrodruzi přikyvovali. Xallin se mezitím snažil skrýt své zahanbení.

“To jsem nevěděl…” řekl Nathaniel tiše.

“Každopádně, jakmile jsem se dozvěděla, že jsou v Nen’Ethilu dopisy, podle kterých lze najít Ma’arutyho slzu, hned jsem se tam chtěla vydat a dopisy zničit. Přesvědčila jsem Draceda, abychom se tam vydali, řekla jsem mu, že bych chtěla vidět knihy, které měli v knihovně. Draced souhlasil, ale nespustil ze mě v Nen’Ethilu oči. Proto jsem dopisy zničit nemohla a zmocnili jste se jich vy, dobrodruzi. Jakmile měl Betrem později příležitost, poslal zbytku Kultu Věčného soumraku souřadnice z dopisů Sylvandriel. A tak se k nim dostal Čestmír a díky tomu i váš spolek, že, arcimagistře?”

“Čestmír mi tvrdil, že ty souřadnice zjistil jeden z jeho špehů, kterému se podařilo vplížit na Skaldiho pěst, když kotvili v Port Cullis. Což mi připomíná další ohavný čin této sebranky – zmrzačení inkvizitora Mathiase Peela.”

“Na tom měl největší podíl zase Betrem, Nathanieli. A jistě, tato družina udělala na cestě mnoho chyb. Ale v jejich srdcích je dobro, budou pro nás cennými spojenci.”

Nathaniel neříkal nic.

“Skaldiho pěst vyplula na západ, brzo je následovaly lodě Kruhu Hada, které zase sledovala Vellisova flotila.” shrnula to Scyntie. “Když jsem se to dozvěděla, apelovala jsem na Draceda, aby mohl být co nejrychleji dokončen můj výcvik a já se mohla stát Strážkyní. Strávila jsem další čas, který se zdál jako celé roky, než Draced souhlasil, že jsem připravená. Převzala jsem moc nad Zlatou knihou a Draced se odebral k odpočinku. Až si to bude přát, snad se jeho duše připojí k bludičkám, aby mohl nadále doplňovat Zlatou knihu.”

Scyntie se po těch slovech zatvářila nešťastně.

“Bylo to ale pozdě. Nestihla jsem včas zabránit tomu, aby byly přesýpací hodiny rozbity. Aby Neiklotova koruna byla zničena a Ma’arutyho koruna ovládla Neiklotovo tělo a duši. Selhala jsem.”

Zavládlo ticho.

“Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem.” ozvala se Elena, “Kultisté mají nyní dva z osmi artefaktů. Víme, co chystají. Máme dost času na to, jim jejich plány překazit. Navíc, máme tebe, Scyntie. Díky tvým bludičkám budeme vědět vše, co kultisté dělají, takže budeme vždy o krok před nimi!”

“To není tak jednoduché, drahá Eleno.” odpověděla Scyntie rozmrzele, “Proti bludičkám je možné se bránit. Už tisíce let do dělají elfští senátoři. Kultisté o mě už ví a nebude pro ně problém utajit jejich plány.”

“Vážené shromáždění,” ozval se Wyburn. Jeho hlas byl tichý, ale odhodlaný. “před mnoha lety jsem byl pověřen důležitým posláním. V tomto poslání jsem selhal. Slza padla do rukou nepřátel a svět má nyní nejblíže k zániku od dob Dračí války. Nebudu ale propadat smutku. Nebudu propadat strachu. Budu bojovat.”. Han’Eal i Lemmyeni souhlasně přikývli.

“Já budu bojovat s vámi.” řekl Gramdunil, “Budu kráčet ve stopách zakladatele svého řádu. Udělám vše, co bude v mých silách, abych Věčnému soumraku zabránil.”

“Já taky,” přidal se Hieronymus.

“Já pochopitelně také.” řekla Anomis, “Celý život bojuji pro dobro elfského národa. Pokud hrozí světu zkáza, elfové nezůstanou stát stranou. Je to tak, chlapi?”

“Ano, kapitánko!” zakřičeli lučištníci jednohlasně.

“Já samozřejmě také budu bojovat.” pravil Nathaniel, “Vždyť přesně z tohoto důvodu byl založen Kruh Hada.”

“Nenecháme tento svět padnout. Kultisté musí být poraženi.” vykřikla Elena. Všichni ostatní dobrodruzi, včetně Oleg’rra, Bora a Igora se přidali.

“ZABIJU BETREMA!!!l” zařvala Somna. Ostatní se k jejímu řevu nadšeně připojili.

“Dobře, dobře,” kývala hlavou Scyntie. “V tom případě od tohoto dne budeme mít společný cíl – zničit Kult Věčného soumraku a zachránit svět.”

Všichni zúčastnění souhlasili.

“Brzy mnohým z vás otevřu portál do Bdělého světa,” pokračovala Scyntie, “bude potřeba, aby toto společenství zůstalo v utajení, aby jej kultisté nemohli infiltrovat. Z toho důvodu si myslím, že byste měl tento spolek měl vést vy, Nathanieli.”

“Já?” zamračil se arcimagistr, “Proč já? Měl jsem celou dobu zrádce přímo pod nosem a ani jsem si toho nevšiml.”

“To my taky…” utrousil Atlin.

“Kruh Hada byl založen s dobrým úmyslem, máte zkušenosti, prostředky a mnoho vlivným přátel a spojenců.” pravila Scyntie. “Pomocí vašich hadích prstenů budete moci komunikovat s ostatními členy Kruhu tak, jak jste to dělal doposud. A tentokrát budete mít i mě a mé bludičky. Budeme vaše rozvědka. Pokud by se měl v Kruhu objevit další zrádce, bude včas odhalen, za to se můžu zaručit.”

Nathaniel se tvářil skepticky.

“Abychom měli naději, že kult porazíme, musíme si důvěřovat.” vykřikla Scyntie, “Je jedno, jestli člověk, elf, trpaslík, musíme si věřit. Nevraživost, pochyby a rozpory, to vše pomáhá našim nepřátelům. Musíme být obezřetní a diskrétní, ale musíme věřit, že společně dosáhneme úspěchu. Pokud neuspějeme v našem cíli, bude svět a každý smrtelník v něm navždy zatracen. To se nesmí stát.”

Nastalo ticho, všichni upírali zrak na Nathaniela.

“Dobře, povedu tento spolek.” řekl Nathaniel po chvíli. “Kruh Hada bude díky vám silnější, než kdy předtím.”

Všichni kričeli na souhlas.

“Výborně. Ještě předtím, než se vrátíte zpět do Bdělého světa, bude potřeba ještě něco vykonat zde, ve Snovém světě. A budu k tomu potřebovat vás, slečno Somno.”

Somně se v obličeji objevil překvapený výraz.

“Mým cílům byla v době, kdy jsem ještě nebyla Strážkyní, nakloněna jedná duše, silná a odhodlaná. Tato bludička je ale zároveň nezbedná, stejně tak, jak byla za života. Někdy se baví tím, že se zjevuje smrtelníkům a dává jim rady v podobě věšteb.”

“Moment,” ozval se Atlin, “takže ten trpaslík tehdy v hostinci U Černého medvěda byl…”

“Timagürd.” zasmála se Scyntie, “doprovázel vás pak celou na vaší výpravě.”

S těmi slovy se objevil v knihovně trpaslík. Timagürd byl oblečen přesně jako tehdy v hostinci.

“Timagürde!” vykřikl nadšeně Wyburn, vyběhl k trpaslíkovi a chtěl jej obejmout. Jeho ruce však prošly skrz něj.

“To nepůjde, milý Wyburne.” odpověděl smutně Timagürd. “Jsem jen bludička. Jediné, co teď umím, je toulat se po světě a sledovat události. A tu a tam říct nějakou tu věštbu, hehe.”

“Každopádně,” pokračovala Scyntie, “potřebujeme ještě jednu duši. Mocnou a odvážnou. Abychom se k ní ale dostali, musí nám tady Somna ukázat cestu.”

Somna se na chvíli zamyslela. Pak jí to došlo. Usmála se a přikývla.