Dobrodruzi vstoupili společně s lordem Arandurem, lordem Wyburnem a oddílem těžkooděnců do trůnního sálu. Byl širší, vyšší a krásnější než jakýkoliv místnost, kterou hrdinové kdy navštívili. Uprostřed sálu visely ve vzduchu veliké přesýpací hodiny. Ze spodní a vrchní desky hodin vyzařovaly dva zlaté paprsky, první směrem k zemi, druhý k prosklenému stropu a dále ven. Byly přesypané asi z poloviny.

Konec sálu byl vyvýšen nad jeho ostatní části, vedly k němu široké schody. A tam, na honosném trůnu, seděl on.

“Drazí hosté, představuji vám našeho svrchovaného vůdce našeho slavného národa, jeho Veličenstvo, Neiklota, prvního svého jména, z rodu E’lealei, pána a ochránce Království slunce,” řekl lord Arandur Thelner a zhluboka se před králem uklonil. Atlin, Elena, Somna a Xallin se také uklonili, Betrem, Ardurin a Gramdunil spíše jen sklonili hlavu.

Neiklot vypadal mnohem méně majestátně, než dobrodruzi čekali. Příliš se nepodobal svému vyzobrazení na portrétech v Nen’Ethilu. Jeho kdysi světlé vlasy byly už téměř bílé a dosti prořídlé, jeho tvář byla bledá a vrásčitá. Byl oděn v elegantní zelené róbě, která se však zdála na jeho vyhublou a zkroucenou postavu příliš velká.  Na hlavě mu spočívala zlatá koruna, pokryta drobnými runami, do které byl zasazen velký smaragd, který pulzoval světle zeleným světlem. I z dálky bylo vidět, že koruna je popraskaná, vypadala, že se každou chvílí může rozpadnout. Velekrál seděl bez hnutí na svém trůnu, měl zavřené oči a polootevřená ústav. Tvrdě spal, tu a tam tiše zachraptěl.

“Určitě máte mnoho otázek,” odtušil lord Wyburn, “nemám ovšem dostatek času na to, abych vám je všechny mohl zodpovědět.”

Dobrodruzi se tvářili znepokojeně. “Co tím přesně myslíte, lorde Wyburne?” tázal se Atlin.

“Už dlouho jsem předvídal tento den. Mnohokrát jsem z něj viděl útržky ve svých snech. Blíží se bitva, neskutečně důležitá pro osud tohoto světa. Musíme na ni být připraveni. Snad vám stihnu vysvětlit to nejdůležitější. Vše se urychlí tím, když mi budete rozumět a nebude potřeba překladu mistra Xallina.”

Lord Wyburn poté načrtl do vzduchu glyf, z kterého vyletělo šest obláčků modrého dýmu, které se rozletěly k hlavám dobrodruhů (kromě Xallina). Dým jakoby se vpil do kůže a poté do lebek zasažených. Hrdinové na okamžik ucítili v hlavách pálivou bolest, ta ale po chvíli zcela zmizela a objevil se příjemný pocit poznání. Dobrodruzi najednou znali Lemmyenskou řeč.

“Takže,” odkašlal si Wyburn a začal přednášet,” “před vámi sedí skutečný Lemmyenský velekrál, který ve své říši vládl dlouhých 20 000 let. Tak dlouho mohl žít díky Ma’arutyho slze. Tento artefakt je jedním z osmi nejmocnějších a nejnebezpečních kouzelných předmětů na tomto světě. Ma’aruty, stvořitel Lemmyenské rasy, byl totiž jedním z osmi bohů, kteří před mnoha tisíci lety našli způsob, jak získat téměř neomezenou sílu, a to i bez závislosti na věřících. Většina z této osmy pak vytvořila své mocné rasy, které spolu po staletí bojovaly o nadvládu nad světadíly. Byl to nesmyslný konflikt, který téměř zničil tento svět. Živly naštěstí včas zakročily. Osm bohů bylo zapovězeno i s jejich stoupenci, byli uvrhnuti až na dno Snového světa. Lemyeni byli jedinou rasou, která unikla zapovězení, protože poznali krutou podstatu svého vlastního boha a včas se ho zřekli a stali se služebníky Živlů.”

Wyburn se na chvíli odmlčel.

“Zapovězení bohové naneštěstí stihli zanechat v Bdělém světě předměty, do kterých uložili část své síly. Osm artefaktů, každý z nich vytvořený tak, aby dal neskutečnou moc svému nositeli, ale také aby si podmanil jeho mysl. Pokud dojde ke shromáždění všech osmi artefaktů, může být vykonán rituál, po kterém nastane Věčný soumrak, kdy se Zapovězení bohové vrátí a pomstí se Živlům tak, že zničí tento svět.”

“Tak moment, milorde,” ozval se doposud tichý Gramdunil pochybovačným hlasem, “jak tohle všechno můžete vědět?”

“Protože nám toto učení svěřil zakladatel vašeho řádu Ochránců vědění, mistře trpaslíku,” ohradil se Wyburn podrážděně, “jeho jméno je Timagürd, a dle mého mínění je to největší hrdina, který kdy žil. Kdyby nebylo jeho odvahy a píle, pravděpodobně by tento svět dávno zanikl a nikdo z vás, co tu stojíte, by se nikdy nenarodil. Takže pokud nemáte dalších otázek, rád bych pokračoval ve svém výkladu, nemáme moc času.”

Gramdunil sklonil hlavu a zavřel ústa.

“Takže… kde jsem to skončil. Neiklot naštěstí před svou korunovací zjistil ve spolupráci s jeho prvními rádci z dostupných zdrojů vše, co se o Slze dalo zjistit. Nemohli vědět vše, co teď víme my, ale věděli, že Slza nabízí neskutečnou moc a dlouhověkost, ale postupem času ovládne svého nositele. A z toho důvodu si Neiklot nechal vykovat svou korunu tak, aby co nejvíce chránila jeho mysl a duši před působením Slzy. Ti nejlepší runotepci ze Sol’Erunis celá desetiletí pracovali, aby vytvořili naprosto impozantní systém ochranných znaků. A když byla koruna konečně hotova, byla do ní vložena Ma’arutyho slza a Neiklot byl korunován. Mocnější, než jakýkoliv král před ním. ”

Wyburn se po těchto slovech podíval na zvrklého mužíka na trůnu a trpce se usmál.

“Neiklot byl dostatečně silná osobnost a ochranné znaky koruny byly dostatečně mocné na to, aby 20 000 let mohl moudře vládnout. Vybudoval mocné impérium s mnoha provinciemi. Je ovšem pravdou, že v posledních letech jeho vlády začala bystrost jeho mysli slábnout. Začal být více zranitelný. Těsně před koncem jeho vlády propukla vzpoura jeho vazalů na Allanar’Medonu. S tím měl co dočinění zde přítomný lord Arandur.”

Lord Arandur se zamračil. “Jeho Veličenstvo toho vykonalo pro Lemmyenskou rasu mnoho dobrého. Ale postupně začala sláva Království slunce upadat. Mnohé provincie procházely těžkými krizemi. Korupce u královského dvora dospěla příliš daleko. Guvernéři a jiní královští oficíři rozkrádali veřejné zdroje a pak vymáhali nesmyslně vysoké daně. Na Allanar’Medonu byla situace nejhorší ze všech. Tolikrát jsme u dvora žádali velekrále o pomoc, ta však nikdy nebyla poskytnuta. A pak došlo k tragédii. V Sol’Erunis byla zavražděna mírová delegace, kterou vedl můj otec, lord Vaelndur Thelner.

Arandur se lítostivě podíval na Neiklota. Pak pokračoval: “Tehdy jsem vinil ze smrti mého otce krále Neiklota. Až mnohem později jsem zjistil, že to bylo spiknutí, které vedli zrádci u jeho dvora, usilující o konflikt, při kterém by se dostali k moci. Tehdy jsem byl však přesvědčen o králově vině. Touha po pomstě zatemnila mou mysl. Zdědil jsem titul lorda. Mým prvním činem bylo vyhlášení naší nezávislosti, stali jsme se rebely vůči královské koruně. Abychom mohli naši nezávislost obhájit, spojili jsme s Caledorskými lidmi. To však nemohlo stačit. Proto jsme využili artefaktu, který byl objeven v prastaré svatyni v Oeit’ienských horách. Byla to rohatá lebka obrovského ještěra, veliká jako vůz. Byla hustě pokryta pro nás neznámým písmem a do jejího čela byl zasazen světélkující rubín.

“Byla to Akbuz-Zebova lebka,” vložil se do Arandurova vyprávění Wyburn, “což je také jeden z osmi artefaktů. Akbuz-Zeb je bůh, který vytvořil můj národ. Draci byli ze všech ras Zapovězených bohů tou úplně nejmocnější rasou.

Dobrodruzi si nemohli nevšimnout toho, s jak samolibým výrazem mluvil Wyburn o svém druhu.

Arandur otočil oči v sloup. Pak pokračoval.

“My tehdy samozřejmě netušili, jak mocný a nebezpečný artefakt jsme objevili. Poté, co jsme přeložili neznámé písmo, jsme zjistili, že můžeme navázat kontakt s dračím bohem. A tak uzavřeli jsme s Akbuz-Zebem dohodu. Mohli jsme přivolat jeho stoupence – draky, aby bojovali na naší straně. Na oplátku jsme měli poté drakům jejich artefakt vydat, aby s ním odlétli z Allanar’Medonu pryč.”

“Byla to zrádná dohoda, Arandure,” pravil Wyburn s úsměvem, “ale nezazlíval bych vám ji. Byli jste zoufalí. Navíc jste mohli jen těžko tušit, jak je Akbuz-Zeb vychytralý a krutý.”

Arandur pokýval hlavou. “Nikdy jsem neměl velké magické nadání. Rituály povolávání vedl můj mladší bratr Elndur. Stálo to mnoho úsilí a magických surovin, ale podařilo se to. Byl otevřen portál do Snového světa, ze kterého se vynořil obrovský rudý drak. A tak jsem se poprvé setkal s Wyburnem.”

Wyburn se hluboce zasmál. “Podoba, kterou teď vidíte, mi umožňuje pobývat zde v paláci, navíc nepotřebuji takto tolik potravy. Má přirozená forma je ale mnohem větší.”

“Nikdy nezapomenu na svůj první let na dračích zádech,” vzpomínal Arandur s úsměvem, “bylo to úžasné. Stal jsem se prvním dračím jezdcem. Mému národu dala tato novina naději, že můžeme v našem cíli uspět. Bez větších problémů jsme vyhnali roajalisty z naší země. Později jsme se však dozvěděli o tom, že flotila velekrále Neiklota vyplula proti nám. Naši špehové hlásili, že flotila tvořilo tisíc lodí, které převážely více než třistatisíc vojáků a celé zástupy mocných čarodějů. A samozřejmě i jeho Veličenstvo.”

Těžkooděnci v sále, kteří doposud stáli v tichosti a pozoru, si najednou začali mezi sebou cosi šeptat. Arandur se na ně výhružně podíval a vojáci ztichli.

“V obavě z Vel’Medonské invaze jsme začali povolávat více draků,” pokračoval Arandur,  “špehové nám však poté sdělili, že se flotila dostala do ohromné bouře a žádná z lodí nebyla od té doby spatřena. Kromě toho jsme se také dozvěděli, že Queranské město Nen’Ethil postihl krutý blizzard.”

“Až o mnoho let později jsme se od Timagürda dozvěděli, co se tehdy stalo.” poznamenal Wyburn. “Jeho Veličenstvo bylo zrazeno jeho vlastními rádci, které vedl čaroděj Sovilraz. Ti se spojili s Einomrahem, představeným rady druidů Vel’Medonských lesů. Sovilraz nebyl příliš mocný čaroděj, byl ale vzdělaný historik a zkušený intrikář. Vypátral v prastarých análech legendu o Věčném soumraku. Přesvědčil Einomraha o tom, že je potřeba včas zakročit, aby se Ma’arutyho slza nedostala do Allanar’Medonu, protože by tam mohl Neiklot o Slzu přijít. A tak by byly dva z osmi artefaktů na jednom místě. Einomrah usoudil, že nejlepší bude, když pomocí živelné magie uvězní Neiklota uprostřed oceánu, aby nemohla Slza padnout do nesprávných rukou.”

“Ti zmetci navíc přesvědčili toho senilního dědka k tomu, aby seslal blizzard na Nen’Ethil,” vyhrkl Arandur a sprostě zaklel: “To protože se chtěli zbavit Sylvandriel a dalších roajalistů z Quer’Medonu. Určitě Einomraha zmanipulovali kouzly.”

“Tím vám ale pomohli, nebo ne?” ozval se Atlin. “Královská flotila k vám nikdy nedorazila.”

“To je pravda. Ale nebylo to čestné,” odvětil Arandur. “V Nen’Ethilu zahubil blizzard tisíce nevinných. Sovilraz a ti ostatní jen využili situace, aby se dostali k moci. Převzali kontrolu nad Vek’Medonem a založili v Sol’Erunis Senát.”

“Každopádně, potom přišla další část Akbuz-Zebova plánu.” ozval se Wyburn, “Stydím se to přiznat, ale i já jsem byl jeho součástí. Akbuz-Zebovi samozřejmě nikdy nezáleželo na Thelnerském rodu. Celou dobu mu šlo jen o to, aby byl povolán dostatek draků, kteří by se pak zmocnili Lebky a povolali zbytek jeho sil. My, draci samotní, jsme ani neznali všechny jeho plány. Byli jsme vycvičeni, abychom plnili rozkazy bez otázek. Já sám jsem byl již od vylíhnutí naprosto oddaný svému bohu. Tehdy jsem byl ještě mladý, když nás Živly uvrhly do hlubin Snového světa. Z dlouhého bezesného spánku mě pak probudil až Akbuz-Zeb, který měl pro mě úkol. A pak jsem byl povolán do Bdělého světa, v novém těle.”

“Seběhlo se to tehdy strašně rychle,” vzpomínal Arandur, “vše začalo zradou mého bratra, Elndura. Zřejmě podlehl moci Lebky. Dávám si to za vinu, že jsem nebyl víc pozorný a nestihl tomu předejít. Elndur a jeho nohsledi zmizeli z našeho hlavního města i s Lebkou. Krátce poté na nás draci, naši dřívější spojenci, zaútočili. Mnoho měst spálili na popel, i s mými poddanými.

“A pak se nám, drakům, zjevil poprvé Timagürd.”  řekl Wyburn. “Představil se nám jako současný Strážce času a nositel Zlaté knihy. Poselstvím prastarého řádu Strážců času bylo zapisovat pravdivý chod dějin do Zlaté knihy, byli to pamětníci samotného světa. Timagürd nám vysvětlil, že přísaha Strážců času zakazuje vměšování do chodu událostí. Ale Timagürd se rozhodl tuto přísahu porušit. Chtěl za každou cenu zabránit tomu, aby došlo k dalšímu šíření bolesti a smrti, bál se zkázy, kterou představuje Věčný soumrak. Řekl nám toho mnoho, dokonce nám i ukázal škody, které draci v minulosti napáchali. Časem některé draky přesvědčil, že stojí za to ochraňovat životy nevinných a postavit se proti krvežíznivému Akbuz-Zebovi. Jedním z těch draků jsem byl i já. A od té doby stojím na straně smrtelníků.”

Arandur se usmál. “Nemáme čas, abychom vám vyprávěli o Dračí válce. Byl to dlouhý a krvavý konflikt. K drakům, kteří zůstali věrní Akbuz-Zebovi, se později přidali démoni ve službách temného boha Aet’naena. Naštěstí společně s námi bojovali udatně další smrtelníci – lid Caledoru, trpaslíci, ferlini, později i vojsko Vel’Medonu (řízené Senátem) a samozřejmě bychom neměli šanci bez draků, vedených lordem Wyburnem, a bez Timagürda. Jeho síly však postupem času slábly, protože porušil přísahu Strážců času.”

“Po mnoha letech jsme přisluhovače Zapovězených bohů porazili.” řekl Wyburn, “Naneštěstí se nám nepodařilo získat zpět Akbuz-Zebovu lebku. Ani Timagürd nebyl schopen ji najít.”

“Timagürd nám až tehdy, na konci Dračí války, prozradil, co se přesně stalo s královskou flotilou.” vyprávěl Arandur. “Jediná loď, která nebyla zničena hurikánem, byla vlajková loď krále Neiklota. Sám Neiklot totiž využil moci koruny, aby loď zaštítil na dost dlouho, aby mohla doplout k sopečnému ostrovu uprostřed oceánu. Musel ze Slzy vytáhnout tolik energie, že to poškodilo jeho korunu. Ale alespoň on a posádka lodi přežili. I když byli uvězněni uprostřed hurikánu. Když se o tom tehdy dozvěděl Timagürd, přemístil se na ostrov. Tam se poprvé setkal s Neiklotem. Poznal, že je koruna poškozená, nebylo však v jeho silách ji opravit. Hádal, že je to jen otázka času, kdy koruna praskne a Slza bude moci Neiklota zcela ovládnout. Neodvážil se ani k tomu, aby Neiklotovi Slzu vzal, přemístit se s ní pryč a někam jí uložit, protože se bál, že není dost silný na to, aby ho Slza neovládla.”

“Tehdy dostal Timagürd nápad,” pokračoval ve vyprávění Wyburn, “uzavřít Neiklota do Zlaté kopule, ve které by plynul čas pomaleji, než čas mimo kopuli. Tím by získal čas na to, aby mohl vyřešit další problémy a přijít pak s ještě lepším způsobem, jak zajistit, aby Slza nepadla do špatných rukou. Král Neiklot s tím souhlasil. Timagürd se spojil s nejvyššími kleriky bohů smrtelníků, společně s nimi vytvořil tuto Zlatou kopuli, přesýpací hodiny, které kopuli udržují, a palác z bílého mramoru, ve kterém se právě nacházíme. Krále Neiklota uložili do hlubokého spánku, aby na něj podmanivá síla Slzy mohla působit mnohem pomaleji”

“Po konci Dračí války požádal Timagürd mě a Wyburna, abychom zde krále Neiklota chránili do té doby, než se Timagürd vrátí.” řekl Arandur,” Potřeboval zkušené hrdiny, kterým by mohl věřit. Souhlasili jsme. Timagürd nás ujišťoval, že v kopuli prožijeme nanejvýš několik měsíců, což by mu mělo dát dost času, aby mohl připravit lepší způsob, jak Slzu ochránit. Něco se zřejmě stalo špatně. Už jsme ve Zlaté kopuli prožili čtyřiapadesát měsíců a Timagürd stále nikde. Ani se neodvážím odhadnout, kolik času uběhlo venku”

V tu chvíli přerušilo lorda Arandura řinčení zvonů z věží, které následovalo troubení na rohy a křik z nádvoří.

“Co se děje? Co to znamená?” chtěla vědět Elena.

“To znamená, že máme méně času, než jsem doufal,” odpověděl lord Wyburn otráveně.