“Šestý oddíle! Zůstanete zde a pohlídáte naše hosty. Ostatní se mnou!” zavelel Arandur. Poté spolu s Wyburnem i ostatními oddíly vyběhl z trůnního sálu.

Dobrodruzi stáli v sále, obklopeni těžkooděnci šestého oddílu. Poslouchali, jak se na nádvoří šikují vojáci.

Po asi půl hodině se brána do sálu opět otevřela. Společně s několika oddíly těžkooděnců vstoupili dovnitř Arandur, Wyburn, ferlinka a dva muži. Atlin si s hrůzou uvědomil, že je oba zná. První z nich byl Čestmír Šulka, děkan Fakulty vln a mrazu na Universitas Videns. Druhým byl samotný Nathaniel z Waellonu, Zvolený moudrosti a rektor Universitas Videns, nejmocnější čaroděj Císařství.

Když Nathaniel uviděl dobrodruhy, zkřivila se jeho tvář hněvem. “Co tady u všech pekel dělají tihle, Wyburne?” rozkřikl se na Wyburna plynulou Lemmyenštinou.

“Není dost času, abych vám to vysvětloval, arcimagistře.” odvětil Wyburn klidně a kývl na kapitána oddílu, aby vrátil dobrodruhům jejich zbraně. “Teď je potřebujeme na naší straně.”

“Vy chcete s nimi spolupracovat? Nikdy! Vy nevíte, co tihle zločinci provedli! Co udělali členům mého řádu! Vede je tady ten trpaslík, pašerák a násilník, který už roky prchá před spravedlností! Těm nemůžete věřit, Wyburne!”

“Dost! Na tohle není čas!” zarazil Arandur Nathaniela, “Vy, čarodějové, jste souhlasili, že nám pomůžete! Velitel jsem tady já. Takže zavřete svá ústa, vážený arcimagistře.”

Nathaniel byl celý rudý vzteky. Čestmír, který stál vedle něj, mu položil ruku na rameno. Vyměnili si šeptem několik slov.

“Dodržím slib, který jsem vám dal, Arandure.” řekl Nathaniel. Pak se otočil k dobrodruhům a dodal Obecnou řečí: “Ale nemyslete si, že uniknete trestu, vy špíno.”

Arandur poté začal rozdávat rozkazy. Vojáci začali utvářet formace.

“Madam Han’eal,” obrátil se lord Arandur k ferlince, “vy budete s vaším oddílem v první linii.”

Ferlinka s úsměvem přikývla a rozběhla se ke svému oddílu.

Wyburn přistoupil k šesti mohutným sochám, které stály u zdi za Neiklotovým trůnem. Z kapsy svého hábitu vytáhl hrst fialových krystalů, které vyletěly z jeho dlaně, doletěly k hlavám soch a vsunuly se jim do otvorů na čelech. Sochy ožily a daly se do pohybu. Dobrodruzi si uvědomili, že to jsou Vaeloři, tihle ovšem vypadali mnohem větší a silnější, než ti, které viděli v Nen’Ethilu. Vaeloři se postavili před trůn, připraveni bránit krále.

Wyburn vykouzlil několik nášlapných runových pastí kolem trůnu. Poté natáhl ruce k přesýpacím hodinám. Z jeho prstů vyletěly paprsky modrého světla, které vytvořily kolem hodin bariéru.

“Za žádnou cenu se hodiny nesmí rozbít. Vlna vypuštěné energie by roztříštila Neiklotovu korunu!” zakřičel Wyburn.

V té chvíli se ozvala rána, jako by do brány sálu udeřilo beranidlo. A poté další rána a další.

“Vojáci! Osudová hodina je tady!” křičel lord Arandur a tasil svůj meč, “Nepřátelé buší na naši bránu. Jsou zde, aby se zmocnili Ma’arutyho slzy. Chtějí ji využít pro své sobecké cíle! Všichni víte, jak snadno dokáže Slza ovládnout ty, kteří ji používají. Pokud zde v tento den tyto nepřátele neporazíme, bude svět o krok blíže k jeho konci.”

Údery beranidla postupně zesilovaly. Brána začala praskat.

“Taste své meče, bratři!” burácel Arandur, “Bojujte! Za krále Neiklota! Za Timagürda! Za osud tohoto světa!!!”

Beranidlo vytvořené z tyrkysového světla prorazilo bránu. Do trůnního sálu vletěla salva šípů, zkušení Lemmyenští vojáci se kryli svými štíty. Arandur dal rozkaz svým vlastním lučištníkům, ti pak střelbu opětovali.

Do sálu se nahrnuly oddíly elfské námořní pěchoty. Nad jejich hlavami se vznášel lord Vellis. Kolem něj kroužila tyrkysová mlha, která zachytávala letící šípy. Vellis namířil svou hůl na oddíl, kterému velela ferlinka Han’eal. Ze špičky jeho hole vyšlehl tyrkysový plamen, který spálil tucet těžkooděnců.

Jakmile Betrem Vellise uviděl, okamžitě po něm vystřelil jeden z kouzelných šípů, které získal v Nen’Ethilu. Šíp letěl tak rychle, že ho mlha nedokázala zachytit, a zabořil se Vellisovi do ramene. Ten zařval bolestí a zděšeně se podíval na své vlastní zakrvácené rameno. Arcimagistr Nathaniel, který stál vedle Betrema, uznale pokýval hlavou. Pak zamlumlal zaklínadlo v Mrtvém jazyce, vznesl se do vzduchu a rozletěl se vstříc Vellisovi. Ten si mezitím šíp vytrhl, zahodil jej, vypil lektvar, který vytáhl z kapes, a rána v rameni se začala zacelovat. Když Vellis uviděl blížícího se Nathaniela, usmál se. Oba čarodějové pak začali ve vzduchu vlastní souboj jeden proti jednomu.  

Trůnním sálem burácely hromy blesků, velitelé křičeli na své vojáky rozkazy, vzduchem svištěly šípy. Najednou to všechno přehlušil hrdelní řev. Vydal ho ze sebe Wyburn, když se začal měnit do své skutečné podoby. Jeho hábit popraskal, když se začal zvětšovat. Ze zad mu vyrostla mohutná křídla. Po několika vteřinách stál uprostřed sálu mohutný rudý drak. Jeho hlava byla v úrovni přesýpacích hodin.

Dobrodruzi stáli na schodech po boku lorda Arandura. Díky vyvýšené pozici mohl Arandur dobře sledovat průběh bitvy a křičet rozkaz na své důstojníky.

Wyburn vychrlil na elfí vojáky ohnivou kouli. Na okamžik to vypadalo, že tím celé oddíly elfů spálí na popel. Když se však kouř rozptýlil, byli elfové v pořádku. Před plameny je ochránil štít ze zlatého světla, které vyzařovalo z kladiva jednoho z elfů. Tento elf měl na sobě šedou plátovou zbroj, přilbici se sklopným hledím a na zádech bílý plášť. Pod jeho velením postupovali elfové kupředu.

Zatímco se Wyburn připravoval k chrlení dalšího ohně, uviděl Atlin postavu, která se vynořila ze stínů v rohu střední části sálu. Postava byla oděna ve zbroji z černého kovu, na zádech měla tmavě zelený plášť a na hlavě přilbici, takže jí nebylo vidět do obličeje. V každé ruce svírala dýku, z jejichž čepelí kapala černá tekutina.

Atlin se na to pokusil upozornit ostatní dobrodruhy, nikdo jiný však postavu neviděl. Atlin si uvědomil, že to je tím, že jen on má na sobě Róbu mnoha očí. Když uviděl, že se postava připlížila k Wyburnově tlapě, kde se začala napřahovat k úderu, neváhal a vystřelil po ní magickou střelu. Ta odhodila postavu proti zdi, z které na ni popadala omítka. Díky tomu uviděli postavu uvidět i ostatní dobrodruzi. Postava sprostě zaklela v elfštině a vrhla po Atlinovi dýku. Před Atlina se včas postavil Arandur, který dýku zachytil svým štítem. Postava znovu zaklela a luskla prsty. Dýka zaražená ve štítu se rozplynula v dým, který odletěl k prázdné dlani postavy, kde se zformoval zpět do podoby dýky.

Arandur se rozběhl vstříc postavě, ta se však rozplynula ve stínech, i s omítkou.

“Zatraceně!” křikl Arandur, “Mistře Atline, vidíte ho?”

“Nevidím,” odpověděl Atlin, “Musel se přemístit.”

“Kdo to sakra byl?” ptala se se Elena vyděšeně a rozhlížela se kolem.

“Jeho neviditelnost nebyla přerušena, když byl zasažen magickou střelou, ani když hodil dýku.” ozval se arcimagistr Čestmír, “Ta se mu navíc vrátila poté zpět do dlaně. Dokáže se přemisťovat ve stínech. A je tady s Vellisem. To bude určitě Lief.”

“Lief? Kdo je to?” chtěl vědět Atlin.

“Veshaltris Daeynlief, elfský senátor. Takže ten paladin je nejspíše Nierynn Staergar, další ze člen Senátu. Dejte si na ně velký pozor.”

Atlin přikývl, ale vůbec nevěděl, o čem to Čestmír mluví.

Lord Arandur předal tuto zprávu svým důstojníkům. Ve vzduchu v přední části sálu mezitím probíhal vyrovnaný souboj mezi Vellisem a Nathanielem.

I když oddíl Han’Eal bojoval udatně, nedokázal zabránit elfům postoupit dále do sálu. Wyburn chrlil po elfech dál oheň, paladin Nierynn ovšem vždy elfy ochránil svým zlatým světlem.

Najednou se ze zadní linie Lemyennů začal ozývat křik. Z okolních stínů začaly vylézat desítky černých pavouků. Rychle se  začali blížit k vojákům. Ti se snažili pavouky zašlápnout, ale bylo to stejně k ničemu, jako by se snažili zašlápnout stín. Pavouci zalezli vojákům pod zbroje a pak i pod kůži. Zasaženým vojákům zčernaly bělma očí. Tito vojáci pak začali vraždit vojáky kolem sebe. Propukl chaos.

Družina spolu s Arandurem a celým zadním vojem vyběhli na pomoc. Elena, Somna, Xallin, Atlin a Gramdunil se hledali způsob, jak zlomit pavoučí kouzlo, které ovládalo Lemmyenské vojáky. Betrem a Ardurin prostě začali posedlé vojáky zabíjet.

Někteří z posedlých vojáků napadli Wyburna, sekali a bodali všude, kam jen mohli dosáhnout. To odvedlo Wyburnovu pozornost, čehož využil paladin Nierynn. Zavřel oči a pronesl krátkou modlitbu ke svému bohu. Ze zad mu vytrysklo zlaté světlo, kde se zformovalo do podoby křídel. Nierynn se rozletěl k Wyburnovi a mocně jej kladivem udeřil do čelisti. Zapraskaly kosti, Wyburn ztratil vědomí a skácel se na Lemmyenské vojáky.

Arandur dal rychle povel svým elitním lučištníkům, kteří vystřelili salvu šípů po Nierynnovi. Paladin se nestihl zaštítit svým kouzlem. Několik očarových šípů prorazilo pláty jeho brnění. Nierynn zařval bolest. Ztratil koncentraci na svá křídla, která se rozplynula, a on sám spadl na zem.

Atlin mezitím dostal nápad. Vyvolal kužel jasného světla a namířil jím na pavouky. Zasažení pavouci začali vydávat syčivé zvuky a prchat před světlem. Ti, kteří to nestihli, se rozpustili. Atlin pak namířil světlo na posedlé vojáky. Ti se po svícení spadli na zem, kde se začali svíjet v bolestech a po chvíli z nich pavouci začali vylézat pryč.

Somna a Gramdunil si také vykouzlili zdroj světla a dělali to, co Atlin. Xallin vytáhl z brašny svůj svůj kouzelný nástroj a proměnil jej na hmoždíř a tlouk, do kterého vložil drobný krystal, který poté, co byl utlučen v prach, začal svítit. Xallin pak tento prášek začal sypat na posedlé vojáky.

Arandur, Betrem, Elena, Ardurin a několik Lemmyenských vojáků vyběhli vstříc Nierynnovi. Ten na sebe vleže seslat léčivé kouzlo. Ze stínu vedle paladina se vynořil Lief. Pomohl Nierynnovi na nohy a oba se pak postavili proti blížím se nepřátelům.

Elena načrtla do vzduchu několik obrazců, které se následně zhmotnily před oběma senátory. To odvedlo jejich pozornost natolik, aby je po nich mohli Betrem a Ardurin vystřelit, Betrem z luku, Ardurin z kuše. Než se z toho elfové stihli vzpamatovat, přiskočil Arandur a udeřil Nierynna mečem do hrudi. Úder byl tak silný, že nalomil Nierynnův kyrys, přes prošívanici se však meč nedostal. Nierynn uskočil do strany a udeřil Arandura do ramene, až z toho Thelnerský lord odletěl o několik sáhů a narazil do svých vlastních zbrojnošů. Arandur se však hned zvedl a znovu na Nierynna zaútočil.

Několik dalších Lemmyenů běželo k Liefovi. Ten hodil obě své dýky najednou. Dva Lemmyeny zasáhl, ti sebou po zásahu začali škupat a sesunuli se na podlahu. Lief pak lusknul prsty a dýky se mu vrátili do rukou. Poté se vyhnul všem úderům vojáků, pohyboval se tak rychle, že ho Lemmyeni vnímali jen jako černou šmouhu. Postupoval zkušeně a jistě, vždy se vyhnul ráně vojáka, zasáhl jej dýkou a pokračoval dále. Stačilo, aby vojáka jen škrábl, jed udělal zbytek. Zasažení vojáci ztráceli kontrolu nad vlastními svaly, padali na zem, kde se začali dusit, protože jim jed paralyzoval i bránici.

Elena doběhla k Wyburnovi, dotkla se jeho rudých šupin a začala zpívat. Tělem draka proběhla vlna vřelé energie a Wyburn se začal probouzet z bezvědomí.

Pak se Elena rozhlédla kolem sebe a uviděla Betrema, jak napíná tětivu. Usmála se, protože viděla, že Betrem má výbornou příležitost zasáhnout Nierryna, který byl zaměstnaný Arandurem. Byla si jista, že Betrem v této chvíli nemine.  

Betrem však po paladinovi nevystřelil. Místo toho se zaklonil a vystřelil na přesýpací hodiny. A neminul.