Hrdinové společně s Arthurem, Borem, Damienem a Mikhelem stáli blízko okolo ohně, prochladlí námořníci se snažili co nejvíce osušit. Mikhela znala Somna jako jediná z družiny, věděla, že je dobrým přítelem Damiena a že má problémy se závislostí na vílím prachu. Oleg’rr stál o kousek dál, zvědavě se prohrabával policí, ve které trolové skladovali koření a bylinky. Damien na něj zíral s hlubokou nenávistí v očích.

Opodál ležela těla obou trolů, na primitivním stole bylo stále částečně naporcované tělo Ulricha. Ještě nevychladlo. Vedle Ulricha ležela na stole nahrubo nasekaná cibule a rozsypaná majoránka. Atlin navrhl, že Ulricha pohřbí, hrdinové se radili o možnostech námořnického pohřbu – domluvili se, že vezmou Ulrichovy ostatky sebou na palubu.

Boro mezitím úpěl bolestí.

“Doprdele, moje noha je úplně v hajzlu – “řekl, a ukázal na svůj zkrvavený bérec, kde měl hluboké rány po žraločích zubech, které ještě stále trochu krvácely”

Arthur se k Borovi přisunul blíže, vytrhnul si kus rukávu, který Borovi přiložil na ránu.

Boro poté pokračoval: “Když nás tady ty žraločí kurvy dotáhly, trolové už na nás čekali, zrovna si rozdělávali oheň. Pak nás vytáhli z vody a mrskli nás tady proti té stěně. Zkusil bych s nima i bojovat, kdybych neměl takhle dojebanou nohu. Pak nás svázali. Vypadalo to, jako by ten trol – ten šaman, měl ty žraloky úplně ve své hrsti, spokojeně je hladil jako nějaké svoje mazlíčky a něco jim šeptal, zmrd jeden (odplivne si). Všichni jsme to viděli jak Marka, Dmitryiho a Melora roztrhali na kusy a předhodili je těm žralokům.

“A pak začali Rurikovi a Nikandrovi odtrhávat zaživa končetiny, pít jejich krev a začali si je opékat.” pravil Damien tichým hlasem, “Fuj to byl strašný smrad. A v té chvíli na ně začal ten zasraný kuchař něco říkat tím hnusným jazykem. Můžete mi vůbec někdo vysvětlit, jaktože umí mluvit jazykem trollů?”

“Jazyk trollů je hodně podobný skřetímu jazyku, hodně krolů umí mluvit jazykem skřetů…” odvětil Boro.

“Víš, kdo ještě umí mluvit jazykem skřetů? Skřeti.” odsekl Damien.

Při těch slovech se Oleg vztekle otočil a zařval: “Damiene, ty sračko, jestli mi chceš něco říct, řekni mi to do očí.”

Chvíli to vypadalo, že propukne bitka, naštěstí se Atlinovi podařilo Damiena uklidnit.

Xallin se šel porozhlédnout po jeskyni. U lavice s kořením, kolem které čenichal Oleg, našel také směs sušených bylinek a mastí – také různé rybí a žraločí lebky a kosti, drcené mušle, zeschlé chapadla a chaluhy, primitivní tlouk a hmoždíř.

Vedle lavice byla bytelná okovaná truhla a na ní nakreslený jakýsi znak – byl již hodně sedřený a nebylo možné ho identifikovat. Vypadala, že jsou na ni otisky od zubů, které jsou výrazně větší než otisky na jiných krabicích. Již byla vypáčena.

Elena si truhlu prohlédla, a poznala, že je ze dřeva stromu, který roste pouze na Vel’Medonu. Přesvědčila o tom ostatní dobrodruhy, kteří měli zcela jiné představy o původu této truhly.

Xallin v truhle našel několik flakonků – některé byly rozbité či prázdné, dvanáct lahviček však bylo v pořádku. Měly na sobě nakreslený znak – šlo o insignii Effského námořnictva.

Xallinovi se podařilo poznat obsah všech lahviček až na jednu. Jednalo se o tři lektvary vidění ve tmě a o osm koncentrovaných roztoků Vílího prachu – tedy o formu této drogy, která je populární mezi elfy.

Když se Xallin zmínil o výsledcích své analýzy svým přátelům, zaslechl je Mikhel. Ten pak vstal a začal se přibližovat k truhle. Říkal, že to musí vyzkoušet. Celý se v té chvíli třepal a byl opocený. Dobrodruzi se zcela neshodli na tom, jak s touto situací naložit. Například Betrem navrhl, aby Mikhel jednu láhvičku dostal. Atlin byl ovšem zásadně proti, musel vynaložit velké úsilí, aby Mikhela přesvědčil, aby přestal dotírat. Xallin mu alespoň nabídl svou dýmku s Trevalským konopím.

Xallin se pak vrátil k poslední lahvičce, která byla větší než ty předchozí a plná růžové, lehce světélkující tekutiny. Nepodařilo se mu však poznat, o jaký lektvar se jedná.

Arthur nabídl Eleně, že jí může ošetřit některé rány. Elena si všimla, že jako jediný z unesených nemá žádné rány na těle. A že má pěkná lýtka.

Hrdinové se poté začali radit, jak dát signál posádce, aby pro ně přijeli. Dohodli se, že by měli nejdříve Somna a Betrem prozkoumat okolí.

Když Betrem a Somna vyšli z jeskyně, našli zamrzlou bednu, do které se snažil předtím dostat Xallin. Betrem tuto bednu vypáčil a vevnitř našel čtyři vyztužené kožené zbroje, dvě v lidské velikosti a dvě ve velikosti pro půlčíky.

Když Betrem a Somna prošli okolí, uvědomili si, že jsou na pevnině – nedaleko osady Havranov. Po asi hodině se vrátili.

Hrdinové usoudili, že je bezpečné přivolat loď. Atlin vyšel ven a začal vystřelovat ohnivé střely do nebe. Později loď skutečně přijela a dobrodruzi se spolu s přeživšími dostali zpět na palubu.

Ardurin i posádka již na družinu čekali. Když poslední ze člunu vyšplhal po provazovém žebříku, řekl kapitán: “Výborně! Já věděl, že je na vás spoleh. Ale.. je vás nějak málo. Kde jsou ti ostatní?”

Hrdinové i zachránění námořníci poté vyprávěli kapitánovi, co se stalo. Mezitím ostatní námořníci vynesli z člunu Ulrichovy ostatky. Ardurin vypadal velmi zasmušile.

Po chvíli ticha se otočil k posádce a promluvil silným hlasem: “Chlapi, všichni jsme věděli, že se tohle dřív nebo později stane. Všichni jste byli svědkem toho, co ty odporné žraločí bestie udělaly Artyomovi, Daniilovi a Pyotrovi. Žádám vás, aby jste za ně a taky za Ulricha, Marka, Dmitryho, Melora, Rurika a Nikandra pronesli tento večer modlitbu k bohům, které máte v úctě. Za to, aby v posmrtném životě našli klid. Někdo rychle přineste nějakou kořalku, abychom si mohli připít na jejich památku.”

Jeden z námořníků přitáhl sud se Smrkovicí se znakem Černého Medvěda a začal rozlévat. Atlin, Xallin i Elena si připili na posádku zesnulých.

Pak proběhl námořnický pohřeb Ulricha.

Po obřadu se námořníci rozešli, Arthur odešel do kajuty, aby tam připravil léčivé lektvary a masti pro zraněné. Část posádky šla dospat zbytek noci, ostatní pokračovali ve svých povinostech na lodi.

Díky jejímu často děsivému jednání se posádka Somně stranila, dívka tak noci trávila osamoceně, od zbytku posádky oddělena zídkou z beden a pytlů. Ve spánku nevinně vypadající děvče pevně svíralo umolousanou hadrovou panenku, zpodobňující šaška, kterou měla od útlého dětství. Dvorní šašek Muřích síní Oster ji vždy bezpečně vyvedl z každé noční můry, a dnešní noc nebyla jiná. Ve snu k ní promluvil veselým hlasem:

“Tam, kam máš namířeno, bude stejně nebezpečno jako v každém našem nočním dobrodružství. Poslouchej hlas Paní, a já tě povedu i v noční můře bdění.”

V horečnatém polospánku se děvče ztuhle posadilo a bosýma nohama seskočilo ze své sítě na podlahu. S prázdným pohledem přešla Somna ke skomírající lucerně zavěšené na zdi a otevřela ji. Držela prsty nad plamenem dokud nebyly celé očouzené, načež se posadila na dřevěná prkna, s panenkou v klíně, a na kovové rolničky na její čepici začala zčernalými prsty črtat obrazce, které jí radil sametový hlas Paní. Lucerna na zdi uhasla docela a hluboké stíny jako by se vpily do hadráčka, který se vzápětí poprvé pohnul. Chvíli se kolébal na nejistých nohách, než seskočil na zem a zatančil veselý taneček. Somna mu s radostí zatleskala. To zaslechl Boro, který byl zrovna mírně v podroušeném stavu na cestě na palubu pro pár doušků čerstvého vzduchu. Když zahlédl tancující panenku, nevěřil vlastním očím a jak se snažil ve tmě pořádně zaměřit, co vlastně vidí, zakopnul a upadl. Somna rychle šeptem pobídla Ostera, aby zatočil svým elegantním pláštěm, a panenka se s teatrální poklonkou rozplynula ve stínech, nechávaje Bora marně lámat hlavu nad tím, jestli přeci jen neměl příliš mnoho k pití.

Druhý den vyrazila Skaldiho pěst dále. Dobrodruzi si ráno po snídani všimli, že na přídi o nečem nahlas mluví Ardurin a Hieronymus v trpasličině. Xallin neváhal a přiblížil se blíž, aby mohl rozhovoru naslouchat:

H: Myslím, že si od toho moc slibuješ, říkal jsem ti to od začátku, nemůžeme si být jisti, že taková věc vůbec existuje. Pokud se pleteš, tak přicházíš o své veškeré úspory. A kvůli čemu? Uvědomuješ si vůbec, jak malé šance vlastně máme? A proč? Kvůli ní? To všechno kvůli ní?

A: Ty jsi to už všechno vzdal, Hieronyme, že ano? Ty vůbec nechceš věřit, že je tady naděje.

H: Neexistuje žádný způsob jak vrátit někomu život, prostě to není možné. Nejsou žádné ověřené záznamy v žádné knihovně světa o tom, že by někdo vstal z mrtvých

A: To znamená jen to, že se to ještě nikomu nepovedlo. A někdo musí být první.

H: ty jsi úplný blázen! Jsi posedlý, zahazuješ všechno, co jsi tolik let budoval.

A: A proč jsem to asi všechno dělal? Dělal jsem to jen pro tuhle chvíli. Říkám ti bratře, že je to na dosah. Jsme strašně blízko.

H: Ty si už nevidíš ani na špičku nosu. Celá tahla výprava je naprosto nesmyslná. Měli jsme vyjet mnohem později, ale ne, to jsme nemohli, protože máš bláznivou představu, že nás někdo sleduje. Že po tobě jdou – zníš jako úplný šílenec.

Po těch slovech se oba trpaslíci rozešli pryč.

Následujících 10 dní se Skaldiho pěst plavila téměř stále v mlze. Ardurin i Boro požádali Xallina, aby využil svou kouzelnou mapu k tomu, aby se podařilo lodi udržet stálý kurz – s tím Xallin souhlasil – musel se o mapu hodně starat, protože chladné podnebí jí nedělalo dobře. Igor byl téměř neustále na přídi a vyhlížel útesy, aby se jim loď mohla vyhnout.

Somna během cesty trávila čas s Osterem.

Elena si psala deník a hrála karty s členy posádky.

Atlin se věnoval hlavně hazardu.

Betrem vyřezával ze dřeva – vytvořil malou roztomilou chobotničku.

Po 10 dnech měl zrovna Ardurin s Atlinem rozhovor o čemsi soukromém, když se ozvalo z lodního koře: “Město na obzoru!”

Když se Skaldiho pěst vynořila z mlhy, spatřila posádka trosky prastarého Queranského města Nen’ethil. Ruiny pokryté ledem se rozléhaly na míle daleko a nad nimi se tyčily trosky někdejšího majestátního paláce a v jeho centru stála vysoká věž.

Když se loď přiblížila, začaly být vidět i další části města – nespočet věží táhnoucí se ve sněhu tam, kam až oči dohlédly.

Somnou proletěla při pohledu na toto město zvláštní energie. Neubránila se úsměvu.

Všichni členové posádky na přídi byli zcela ohromeni majestátností tohoto prastarého místa. I Ardurin se usmíval od ucha k uchu.

V tom Gramdunil vydal bolestivý výkřik a chytl se za hlavu. Hrdinové také pocítili v hlavě ve stejné chvíli tupou bolest, která se sice po chvíli zmírnila, stále ale cítíli nepříjemný tlak.

Ardurin se zeptal tichým hlasem v trpasličině: “Co se děje Gramdunile?”

Gramdunil se stále držel za hlavu a opíral se o svou hůl. Po chvíli odpověděl:

“Nejsem si jistý, Ardurine. Cítím z tohoto místa cosi velice mocného, a zlého. Cítím, že blízko se nachází mocné magické zřídlo, které bylo ovšem zřejmě znesvěceno temnými kouzly. Musím se ujistit, potřebuju čas, abych vykonal rituál Odhalení.”

Ardurin přikývl, poté promluvil obecnou řečí k posádce:

“Vítejte v Nen’Ethilu chlapi! Všichni se seřaďte, chci vám něco říct.

Plán je takový, že se přiblížime ještě o něco blíž a zakotvíme tam v tom zálivu. Zajistíme si bezpečné místo. Gramdunile a Hieronymu, vy provedete váš rituál – kdo můžete, tak jim laskavě pomozte.”

Atlin se hned nabídl, že Ochráncům vědění pomůže. Gramdunil se poradil s Borem a Ardurinem, požádal je, aby udělali vše pro to, aby loď byla nyní co nejdelší čas orientována ve stejném směru – Boro odpověděl, že se vynasnaží, naštěstí bylo zrovna bezvětří – loď nyní mohla udržovat směr pomocí veslic a pomalu se přibližovat do středu zálivu. Gramdunil si půjčil od Ardurina jeho kompas. Poté se všichni tři učenci se odebrali do kajuty.

Hieronymus zapálil několik svíček z vosku divokých včel, Gramdunil se díval do kompasu a poté  na podlahu nakreslil oktagram drceným modrým lapisem a fialovým ametystem. Hieronymus zapálil oheň v kovové míse, kterou umístil do centra oktagramu. Gramdunil postupně nakreslil osm run v jazyce trpaslíků – jednu při vrcholu každého cípu.

Hieronymus Atlinovi vysvětlil, že tento znak je posvátný v trpasličím bohosloví, runy při vrcholech cípů představují první písmeno každého z osmi trpasličích bohů. Runa Yrmira, otce všech bohů, musí směřovat na východ, na západ pak míří runa Aleh, bohyně zatracených.

Atlin přikyvoval, ale mnoho z toho už znal z let svého studia na Universitas Videns.

Trpaslíci poté řekli Atlinovi, že Gramdunil bude stát při Yrmirově runě a bude recitovat náležitá slova rituálu Odhalení. Hieronymus a Atlin budou stát vedle něj a budou opakovat zaříkadla, které usměrní tok magické energie – Atlin sice jejich významu nerozumněl, ale slov bylo jen pár, a tak neměl problém si je zapamatovat.

Hieronymus poté do ohně přiložil hrst kadidla, oheň ihned změnil svou barvu v modrou. Poté rituál začal. Trpaslíci i Atlin odříkávali slova v jazyce trpaslíků a hleděli do modrých plamenů.

Rituál trval cca 3 hodiny a Atlin stále v ohni nic neviděl. Když už téměř začal ztrácet soustředění, pocítil, jakoby ho cosi lákalo se k ohni přiblížit. Ačkoliv zůstalo jeho tělo stát, ucítil, jak jeho vědomí vplouvá do žhnoucích modrých plamenů. Když byl obklopen ohněm samotným, ucítil magické proudy kolem něj, které splývaly v jeden ucelený magický tok. Dokázal se zorientovat natolik, aby v ruinách města ucítil přítomnost animální primitivní magie. Tato energie podobná magii skřetů, ovšem byla více tajemná a měla i odstín kouzel elfů.

Nejintenzivnější proud byl cítit z nejvyšší věže Nen’Ethilu, byl silný, temný a nepřirozený. Atlin vnímal, jak ho tento proud začíná obklopovat, jak se na něj upíná, jakoby ho cosi sledovalo. Při tom uvědomění mu přešel mráz po zádech. Rozhlédl se kolem a ucítil vedle sebe v plamenech i duši Gramdunila. Společně cítili, jak se jejich vědomí vrací zpět do jejich těl. Když opouštěli plameny, zahlédli oba i magické proudy přímo na lodi. Atlin v posledním okamžiku, než se jeho vědomí vrátilo zpět do jeho těla, zahlédl známé proudy magie, které cítil již od začátku výpravy. Avšak na zlomek vteřiny ucítil i to, že na lodi je něco nového, něco neznámého. Nedokázal to však přesně zaměřit.

Poté, co rituál skončil, zamířili Ochránci vědění a Atlin za Ardurinem, aby mu řekli o tom, co zjistili. Ardurin se na chvíli odmlčel a pak řekl:

“Chtěl jsem se původně vylodit s posádkou a založit na pobřeží tábor a postupně celé město prozkoumat, ale nyní mám pocit, že bychom tím na sebe až příliš upozornili”

Gramdunil: “Jsem stejného názoru. Jenže co teď?”

Ardurin: “Měli bychom radši vyslat menší skupinku, která zjistí, co přesně se v té věži ukrývá. Cíl výpravy je hlavně najít knihovnu Sylvandriel a v ní vodítko k místu, kde by mohla být Ma’arutyho slza. Gramdunile, je něco, co můžeme udělat, abychom zvýšili této družině šance zůstat v utajení?”

Gramdunil: “Mohl bych provést rituál Skrývání, ale nemůžu zaručit, že to bude stačit.”

Ardurin pokrčí rameny a otočí se k družině

“Asi není pochyb o tom, že byste tam měli jít vy”

Hrdinové z toho nebyli vůbec nadšeni. Zejména Atlin nechtěl opustit loď, dokud nenajde původ toho, co cítil při rituálu.

Gramdunil měl plné starosti magie z věže, takže Atlin a družina hledali potenciální hrozbu na lodi. Elena a Betrem šli společně za Arthurem, protože Elena ho podezírala už od trolí jeskyně. Betrem stál za dveřmi a hlídal, ale kolemjdoucí Boro se na něj nechápavě podíval, pravděpodobně nechápal, proč tam stojí. Betrem to ponechal bez komentáře. Elena se ocitla v Arthurově kajutě, zjišťovala, kdy léčitel připraví pro družinu slíbené lektvary na cestu. Během toho vedla s Arthurem nezávaznou konverzaci, ve které se jí podařilo odhalit, že Arthur něco skrývá – Eleně přišlo, že lže ohledně vysvětlení, proč jako jediný z unesených námořníků nebyl zraněn. Ten však poznal, kam Elena míří a poprosil ji, aby ho nechala být a on se mohl věnovat své práci. Poté, co Elena předala své domněnky družině, šel Atlin za Arthurem sám. Pokusil se vyvolat kouzlo, které rozpozná magické proudění v jeho blízkosti. Avšak když přišel za Arthurem, žádnou magii z něj necítil. Pokračovali proto v hledání. Znovu družina prošla kolem Bora, který začal být chováním hrdinů znepokojen. Atlin, nervozní z toho, co se děje, poprosil i Xallina, aby se i on pokusil najít neznámý magický zdroj. Betrem, který jako jediný byl nevnímavý magie, začal být z dané situace otrávený, a tak i přes to, že si všiml chichotající se Somny, neudělal nic. Atlin, zcela znepokojen z této situace, se vydal za Ochránci vědění, aby se poradil o tom, co dál. Gramdunil mu sdělil, že chápe jeho obavy, ale že zjevení, které mohl vidět při rituálu Odhalení, je třeba brát s rezervou. Hieronymus nabídl Atlinovi Trevalské konopí. Atlin odevzdaně přijal tuto nabídku. Konopí mu pomohlo zapomenout na své starosti, ovšem dostal strašný hlad. Naštěstí Oleg zrovna servíral své vyhlášené jehněčí.

O chvíli později za Atlinem, ještě pokuřujícím Trevalské konopí, přišla Somna, která překonala svůj vnitřní strach a rozhodla se mladému čaroději prozradit své tajemství. Odkryla stvoření obehnané magií, které vyvolala před deseti dny. Vysvětlila, že tento tvor měl za úkol ochraňovat Atlina a následovat ho, proto ho cítil ve své blízkosti.  Atlin, uklidněn faktem, že to, co viděl v plamenech, byl pravděpodobně Somnin hadrový panák Oster, požádal Somnu, aby se příště nebála říct ostatním členům družiny o svých kouzlech, přece jen si budou muset navzájem důvěřovat, pokud mají výpravu zdárně dokončit.