Zatímco si Atlin prohlížel svůj nový balíček kouzelných karet, ostatní členové družiny se dohodli na tom, že se na chvíli zastaví, aby si odpočinuli. Byli totiž už nejméně osm hodin na nohou a tajná zbrojnice byla perfektní místo k úkrytu. Elena si předem ověřila, že je možné skryté dveře otevřít zevnitř i z venku, aby měli jistotu, že se ve skrýši sami neuvězní.

Po asi hodině odpočinku se vydali dále. Xallin předal Eleně lektvar, získaný v trollí jeskyni, který jí umožnil vidět ve tmě, takže nyní byl Atlin jediný člen družiny, který potřeboval lucernu. Když pokračovali dál chodbou, dostali se ke dveřím, která vedla do postranní místnosti. Ta byla plná starých regálů, sudů a poliček, ve kterých byly staré dózy na koření, a také hrnce. poklice a jiné nádobí. Xallin během prohledávání místnosti narazil na hromádku sypkého bílého krystalického materiálu na dně jedné bedýnky. Opatrně si jej prohlédl a pak začal vytahovat ze své brašny své alchymistické nástroje.

“Co to děláš?” zeptal se Atlin

“Tuto substanci je potřeba analyzovat,” odvětil Xallin, zatímco nabíral dlouhou lžičkou vzorek látky do odměrné baňky.

“Jak dlouho ti to zabere?” chtěl vědět Betrem

“Asi tak čtvrt hodiny,” řekl Xallin a zapálil lusknutím prstu oheň v kahanu.

Zatímco Atlin se zájmem pozoroval gnóma při práci, Betrem a Elena se rozhodli prozkoumat další místnost. Somna se posadila do rohu kuchyně, natáhla dlaň, na kterou přistál Oster. Somna jej pohladila a poté oba zavřeli oči. Chvíli Somna opakovala stále dokola jakési zaříkávání. Následně se Osterovy oči otevřely a začaly zářit světle šedou barvou. Dvorní šašek Můřích síni se pak rozlétl za Betremem a Elenou. Jakmile vylezli z kuchyně, vydali se do pravé chodby. V další místnosti ležely dvě těla mrtvých kudlančích nestvůr. Jedna z nich byla zřejmě několikrát probodnuta širokou čepelí, v druhé bylo zabodnuto několik šípů. Obě těla byla už v poměrně pokročilém stádiu rozkladu. Betrem se k nim sehnul a začal si je prohlížet.

“Co si o tom myslíš, Betreme?” ptala se Elena.

“Těžko říct, vidím tenhle typ bestií poprvé v životě, tak není úplně prdel rozpoznat pozdní posmrtné změny,” odpověděl Betrem lehce podrážděně, “jsou ale už fest prohnilé. Odhaduju, že tu leží asi šest až osmnáct měsíců.”

“Když se podívám na ty rány, tak bych neřekla, že tohle byla práce Slepých,” poznamenala Elena.

Betrem se zamyslel, vstal a obešel bezvládné tělo tak, aby lépe viděl zapíchnuté šípy. “V tom souhlasím,” přitakal a vytrhl jeden z šípů z hrudního článku nestvůry. Pozorně si ho prohlédl. “Tenhle byl hodně dobře vyroben. Hrot je z nějakého lehkého kovu, stále velice ostrý. Dokonce vypadá líp, než ty, co mám v toulci.” Na jeho obličeji šel vidět úžas i lehké zklamání. I když jeho šípy měly patřičnou kvalitu, ale vůči tomu, který právě držel v ruce, se nemohly rovnat. Vytrhal z těla další šípy a s obdivem si je dále prohlížel.

“Ač byly použité, tak jsou v perfektním stavu. Ten kov vypadá trochu jako stříbro, ale je tvrdší a odolnější. A když ty šípy držím, tak mi vstávají chlupy na zádech, takže by dokonce mohly být i očarované,” usmál se Betrem, “vezmu si je sebou, určitě se budou hodit.”

Když si je Betrem dával do toulce, všiml si Ostera, který se vznášel u stropu.

“Kurva! Ten malej podvraťák mě zas vyděsil,” odplivl si znechuceně. Poté udělal na loutku neslušné gesto. Oster sletěl k zemi a začal si prohlížet chitin exoskeletu kudlanek.

“Betreme, pojď se podívat tady,” zavolala Elena, která se mezitím přešla k oblouku, kde začínala další chodba. Na zemi ležely rozbité Queranské dveře.

“Tyhle dveře vypadají jinak než ty jiné. Tyhle jsou takové více kované a jsou i víc bytelné.”

Betrem, Elena i Oster dále pokračovali Queranskou chodbou. Došli k dalším dveřím, které byly napravo v chodbě. Na druhou stranu od nich byla vedena další chodba. Betrem nakoukl škvírou mezi dveřmi a rámem dovnitř. A protože jeho oči vidí skvěle i ve tmě, spatřil obrysy mohutné postavy, která stála uprostřed malé místnosti, bez sebemenšího hnutí. Betremovi se na chvíli zastavilo srdce, pak se tiše od dveří vzdálil. Pokynul Eleně, aby o trochu ustoupila a aby byla co nejvíce potichu. Poté vzal za kliku a téměř neslyšně dveře otevřel.

Mezitím Xallin dokončil svou analýzu. Po dokončení destilace přidal do kapalné směsi několik kapek z drobné lahvičky a roztok změnil svou barvu do fialova.

“Už to je hotové? Na co jsi přišel Xalline?” ptal se Atlin nadšeně.

Xallin chvíli neříkal nic. Pak odpověděl: “O složení tohoto vzorku nemůže být pochyb. Nejedná se o nic jiného, než o drcený halit.”

“Halit? Ale to je…”

“Kuchyňská sůl. Ano.”

Atlin se snažil nedat najevo své zklamání, aby alchymistu neurazil. Bylo zcela jasné, že i Xallin čekal od své analýzy zajímavější výsledek.

“Tak pojďme radši najít ostatní,” navrhl. Xallin přikývl. Atlin poté zatřásl Somnou za ramena, aby se probrala z transu. Poté se všichni tři společně vydali za ostatními. Kdyz pošli kolem pobitých kudlanek, tak si Somna vzala kousek článku z jednoho klepeta do brašny.

Zatímco Atlin, Xallin a Somna šli za ostatními, Betrem nahlédl do nově objevené místnosti. Dobrodruzi spatřili sochu krásné ženy, která stála na podstavci uprostřed malé místnosti. Socha byla z kamene a z kovu, ale evidentně nebyla dokončena. Chybělo jí několik částí trupu, dolních končetin a celé levé předloktí. V místnosti bylo nemalé množství kamenného prachu a několik dlát, kladívek a jiných sochařských nástrojů.

Zatímco si Elena zvědavě prohlížela místnost, Betrem se vydal dál chodbou. Na jejím konci byla stará Queranská dílna. V jejím rohu stál veliký kovový mechanický stroj, který i když byl starý desetitisíce let, vypadal, že by mohl být stále funkční. Stroj tvořil podstavec, na kterém bylo několik rytinových kanálku, vedoucí do trubice napojené na stěnu. Po stranách byly dva sloupky, které drželi zvláštní stříšku nad samotným podstavcem. Betrem nikdy nic podobného dříve neviděl. Když se k němu přiblížil, ucítil odpudivý puch. To vedle přístroje ležela na podlaze hnědá hromádka, z které čouhal nažloutlý kus kůže.”

“To by mohlo být Slepecké hovno,” řekl si pro sebe Betrem, “ale těžko říct, ještě jsem žádné nikdy neviděl. Vypadá to, že si pachatel otřel prdel tady o ten kus pergamenu. A ani to po sobě neuklidil. Prase.”

Zatímco ho Betrem zkoumal, dorazil zbytek družiny.

“Co to tady tak smrdí?” zeptala se Elena znechuceně. Podívala se podezřívavě na Betrema.

“To je tady to hovno. A ne, já jsem to nebyl, aby bylo jasno.” odvětil Betrem.

“A co je zas tohle?” chtěl vědět Atlin, když uviděl mechanismus v rohu.

“Nevím,” odsekl Betrem a obrátil oči v sloup, “jak bych to asi měl vědět?”

Somna zamrzla na okraji místnosti, už po několikáté od té doby, co vešli do ruin Nen’ethilu. Zhluboka se nadechla a pronesla tiše: “Thaesiell”.

Atlin se k ní otočil. “Co jsi to říkala?”

“To je Thaesiell,” zopakovala Somna. Oster, který jí seděl zrovna na ramenou, nadšeně přikyvoval.

“No a co to teda je?” rozčílil se Betrem.

“To nevím,” pokrčila rameny Somna. Nelíbil se jí Betremův tón.

“Tady v těch zápiscích je nakreslený,” poznamenal Xallin suše. Stál totiž zrovna u stolu, na kterém bylo rozloženo několik popsaných a pokreslených pergamenových svitků. Na stole bylo i několik rozpadajících se knih a psací potřeby.

Xallin jeden ze svitků zvedl. “Tady jsou i schémata těch soch. Trochu to připomíná golemy, které staví lidští alchymisté, ale tohle vypadá mnohem více komplikovaně.”

“A co se tam píše?” chtěl vědět Atlin dychtivě.

Xallin zavřel oči, zamumlal zaklínadlo a jeho Znamení písařů na hřbetu pravé ruky začalo svítit modrým světlem. Poté oči otevřel a začal číst:

“Vaelor je magický konstrukt vytvořený k zajištění ochrany Queranských měst. Jejich podstata dlí v proudu magie, který je vyzařován z krystalů o přiměřeném magickém napětí, tak jak je tomu i u jiných konstruktů krystalomancie. Na rozdíl od nich ovšem Vaelor vyžaduje krystal s obrovským napětím… Víc nelze přečíst, je to rozmazané.”

“A o tom… Thaesiellu… se tam nic nepíše?” divila se Elena.

“Ale ano, tady to je: Thaesiell je nezbytná součást dílny každého krystalomancera. Tento unikátní magický konstrukt dokáže využívat magickou energii z různých zdrojů a přetvořit jí do formy, kterou lze přenést do krystalů, které se vkládají do středu Thaesiellu. Tato magie může být v různých formách, Querané obvykle využívají sílu magických zřídel k napájení Thaesiellů, Velané a Noeané zase využívají samotné zaříkávání čarodějů. Jsou známé případy kultistů v Noean’Medonu, kteří využívali samotnou životní esenci vězněných čarodějů. Tyto postupy byly ovšem králem Neiklotem zakázány a jsou trestány smrtí. A to nejen pro krutost těchto praktik, ale i pro zkaženost dané magie…

Pak už to zase moc nejde přečíst, jen tady vidím cosi o neposlušnosti a nepředvídatelnosti.”

“A co je tohle?” ukázal Atlin na pergamen, hustě popsaný Queranskými znaky.

“To jsou výpočty. Vypadá to, že se autor snažil spočítat magické napětí několika různých krystalů,” odtušil Xallin.

“Tomu asi rozumím! Na Universitas Videns nás magistři z alchymistické fakulty vzdělávali v pokročilých výpočtech. Mohl bys mi ukázat, které znaky odpovídají našim číslům?

“Jistě, je to poměrně jednoduché. Vy lidé jste totiž převzali číselnou soustavu od Elfů, takže potažmo i od Lemmyenů. Ukážu ti to,” odpověděl Xallin a s těmito slovy se oba ponořili do výpočtů. Betrem a Elena tomu nejprve přihlíželi, po chvíli je to přestalo bavit, takže začali prohledávat místnost.

Somna mezitím zkoumala Thaesiell. Měla na tento přístroj někde hluboce v paměti dávnou vzpomínku, kterou si ale nedokázala vybavit. Procházela se kolem něj a přemýšlela o výkladu, který před chvíli přeložil Xallin. Somna si uvědomila, že celou dobu má v brašně žlutý krystal, který vzala ze sálu nedaleko Neiklotovy sochy. Vložila jej do centra Thaesiellu. Poté si všimla trubky, která trčela ze zdi a která ústila do koryta, které spirálovitě obkružovalo střed Thaesiellu. Somna otočila páčkou na konci trubky. Po chvilce se vylil z trubky odporný hustý sliz a po něm vytryskla páchnoucí voda prostoupena hnilobou. Místnost vyplnil odpudivý puch, Somně se z toho zvedl žaludek.

“Co to děláš, vypni to!” zakřičel na ni Betrem.

Somna trubku uzavřela, ale zelená voda již z části vyplnila spáry v Thaesiellu. Přístroj jakoby se probudil k životu. Všichni členové se k Thaesiellu otočili a sledovali, jak se z Thaesiellu rozzářilo syté zelené světlo, vycházející ze spáru v podstavci stroje. Krystal, který Somna položila na podstavec, se začal zvedat až vystoupal přesně mezi podstavec a stříšku mechanismu. Zelené světlo zahltilo celý prostor mezi rytinami a stříškou. Postupně se světlo přesunulo do samotného středu, obklopujíc samotný krystal. Ten se, ač byl předtím žluté barvy, rozzářil sytě zeleným světlem. Postupně krystal sestoupil až dopadl zpět na podstavec.

“Hm. Vypadá to, že ten přístroj převedl magii z té zkažené vody do toho krystalu,” prohlásil Atlin.

Somna vzala krystal do rukou a začala si ho prohlížet. Bylo zřejmé, že je tím světlem fascinována.

“Myslím, že bychom si měli dávat na takovou magii pozor,” řekla Elena, “nemám z toho vůbec dobrý pocit.”

“Elena má pravdu, Somno,” přitakal Atlin, “raději bychom se jej měli zbavit.”

“Dobrá tak já ho zatím nechám zde,” odvětila Somna a položila krystal na stůl, “a pak ho vezmeme sebou a přijdeme na to, jak jej zničit..”

Atlin se vrátil zpět k výpočtům.

“Tak jak ho vypadá?” zajímal se Betrem.

“Autor těch poznámek měl tady výpočty k pěti typům krystalů,” odpověděl Xallin, “Lhoritský ametyst, Elorienský tyrkys, Amganirthský apatit, Roth’durský topaz a Arkanit.”

“A už máme spočítané magické napětí tří z nich,” poznamenal Atlin s úsměvem.

“Podívejte, tady jsem něco našla!” zvolala Elena. Ta zrovna stála v rohu místnosti, který byl naproti rohu s Thaesiellem. Ukazovala na meč, který ležel na zemi v hromádce prachu. Kolem jeho jílce byla zmrzlá ruka v kovové rukavici.

Xallin zvedl hlavu od výpočtů. “To je divné, co tady dělají ostatky námořníka z Vel’Medonské flotily?”

“Jak tohle můžeš vědět?” podivil se Betrem.

“Protože na té rukavici je stejná insignie, jako na těch lahvičkách, co jsme našli v té trolí jeskyni. Otázkou ale zůstává – jak se tady ta ruka s mečem dostala? A ještě další otázka připadá v úvahu – kde je zbytek námořníka?

“Ta ruka ležela přímo před touto truhlou,” poznamenala Elena. Udělala o pár kroků kupředu, když v tom se truhla prudce otevřela a ven se vyvalila hrouda želatiny. Eleně se podařilo jen taktak uhnout, několik pramínků jejích havraních vlasů se ovšem ztratilo v útrobách kostky.

Betrem instinktivně zaútočil svým krátkým mečem. Sílu úderu, která by jistě většinu nepřátel snadno porazila, kostka bez potíží absorbovala. Betrem byl nucen pustit jílec svého meče, tak alespoň popadl elfský meč ze země (jehož jílec stále svírala ruka). Kostka se následně o trochu zvětšila.

Elena se chytla za hlavou stolu a vyskočila saltem vzad na stůl a zakřičela na Atlina:

“Nech už toho počítání nebo nás kostka všechny stráví!”

Atlin následně zvedl hlavu od výpočtů a s hrůzou zjistil, že se kostka sápe na Betrema. Proto vyskočil ze židle a spěchal mu na pomoc.

Když Betrem ovšem ustoupil dostatečně dozadu, tak se kostka zastavila. Zdálo se, že se popálila o cosi na zemi. Betrem si uvědomil, že na zemi je pruh soli.

Xallin přiběhl blíž, udělal rukou magické gesto a Betremův meč v kostce se rozžhavil do běla. Když po chvilce Xallin uviděl, jak se kostka začíná následně zvětšovat, tak své kouzlo raději přerušil. “Aha! Žár ji posiluje. Tak já jí ukážu!” zvolal Atlin.

“Né! Počkej!” křičel Betrem, ale bylo už moc pozdě. Mladý čaroděj již pronesl zaklínadlo v Mrtvém jazyce a pozvedl ruku k jednomu z dolních rohů entity. Oči i jeho tetování mu zajiskřily modrým světlem. Kolem rohu kostky zavířila černá stínová vlákna reaktivní magie a povrch kostky pokryla námraza. Kostka ovšem sílu tohoto zaklínadla také pohltila a znovu se zvětšila. V té chvíli již začala dosahovat stropu.

“Nechte toho,” volal Betrem, “potřebujeme sůl!” “Sůl?” divili se ostatní. “Ta kostka je zranitelná proti soli. Je to jako když osolíte šneka. Vidíte tu čáru?” vysvětloval Betrem. Somna proto poslala Ostera do kuchyně, který se po chvilce vrátil s váčkem se solí. Stačila jen špetka a kostka se za hlasitého syčení a bolestného kroucení začala zmenšovat. Xallin se snažil přijít na způsob, jak si kostku vzít sebou, ale když přišla do kontaktu v podstatě s čímkoliv kromě soli, tak se měla sklony zvětšovat. Proto jí posypal další špetkou a kostku tím zcela vysušil.

Dobrodruzi objevili v truhlicích mnoho krystalů. Somna s Atlinem vyslovili hypotézu, že by se mohli pokusit nabít krystal nikoliv pomocí zkažené vody, ale s pomocí Atlinova zaříkávání. Umístili Elorienský tyrkys do středu Thaesiellu. Atlin se chytil trubice vedoucí ze stěny do mechanismu, pronesl zaklínadlo a od jeho rukou se kolem trubice omotoaly černé šlahouny, pomocí kterých přenesl do Thaesiellu část své magické síly, která byla uložena do Elorienského tyrkysu. Družina viděla obdobný průběh jako to bylo se Somniným krystalem, nicméně tentokrát bylo světlo bledě modré. Krystal proto zářil slabým modrým pulsujícím světlem.

Při vstupu do další chodby byly kdysi další mohutné kované dveře, ty však nyní ležely na zemi. Dobrodruzi se do této chodby vydali. Betrem, který šel první, uviděl mohutné ocelové dveře. Naproti nim byly další dveře, menší a otevřené. Zpoza dveří se ozývalo tiché klepání a praskání. Když se Betrem přiblížil, uviděl na zemi pode dveřmi bělavá vlákna pavučiny. Opatrně nahlédl do sálu za dveřmi.

Uprostřed tohoto rozsáhlého sálu bylo cvičiště zapuštěné hluboko do země, při jejích okrajích bylo zábradlí a několik různých rozpadajících krabic a předmětů. Původní Queranská architektura byla však zcela překryta hustou sítí bílých pavučin. Když se Betrem rozhlédl, rozpoznal tmavou siluetu pavouka. Nejprve měl pocit, že ho jeho oči klamou, protože trup siluety měl rozměry jako kočár a odstupovaly z něj čtyři páry dlouhých nohou. Obrovský pavouk byl otočený bokem ke dveřím, zdálo se, že zrovna drtí pavučinou obalené ostatky své kořisti klepítky a makadly. Pak se do ní zakousl a vstříkl do ní bledý sekret. Ozvalo se zasyčení a vzduch se naplnil štiplavým pachem. Betremovi se nepodařilo zadržet zakašlání. Hlava pavouka se otočila ke dveřím a ve tmě se zablýskly čtyři páry rudých očí. A pak další čtyři páry. A pak další, a další a další. Betrem okamžitě zavřel dveře.

“Co to děláš? Co tam bylo?” ptali se ostatní.

“Ale nic. Jen budeme muset jít jinudy,” odpověděl Betrem nejvíc klidně, jak jen v té chvíli dokázal.” Ostatní členové družiny se chtěli dál vyptávat, když v tom uviděli, co bylo v rohu  místnosti, který byl předtím zakrytý dveřmi, které Betrem zavřel. Byla to svlečená kůže obrovského pavouka. “Dareone, slituj se nad námi,” vydechla Elena, “ty jsi tam viděl takhle obrovského pavouka?”

“Ale né,” odvětil Betrem, “pavouk v tom sále byl ještě mnohem, mnohem větší. A rozhodně tam, nebyl jen jeden.” S těmi slovy se začalo ozývat škrábání na dveře, o které se Betrem nyní opíral zády.

“Ustup stranou,” ozval se Xallin.

“Cože?” vyštěkl Betrem.

“Věř mi, znám takový trik.”

Betrem tedy váhavě ustoupil stranou. Xallin zvedl ruku a zamumlal zaklínadlo. Klika dveří lehce na okamžik zasvítila a ve dveřích se ozvalo tiché cvaknutí.

“To by mělo udržet ty dveře zavřené. Alespoň na nějaký čas,” řekl Xallin.

“Na jak asi dlouhý čas?” chtěla vědět Elena.

“Na nějaký čas,” pokrčil rameny Xallin.

“No to je skvělé. Co budeme dělat teď?” povzdechl si Atlin.

“Ještě jsou tady tyhle dveře,” poznamenala Elena, “ale kdo ví, kam vedou.”

“Já to vím,” řekla Somna, “ty dveře vedou ke schodům vzhůru.”

Všichni se k ní otočili s pokrčeným obočím, nikdo ale neměl chuť se znovu vyptávat, jak to může vědět.

“Než půjdeme nahoru, tak by bylo vhodné zjistit, co je v dalších částech tohoto patra. Ať víme, jestli nám nemůže nic vpadnout do zad,” přemýšlela Elena nahlas.

“V tom by mohl být nápomocný Oster.” navrhla Somna s úsměvěm.

Betrem se zamračil, ale ostatní Somnu pobídli, ať pokračuje.

“Oster může létat a pohybovat se, aniž by ho někdo slyšel nebo viděl. Můžu se dokonce dívat jeho očima, když budu chtít. Jen se ode mě nemůže příliš vzdálit, jinak by se mohlo přetrhnout pouto, které jej drží v Bdělém světě.”

Atlin byl tímto typem magie velmi fascinován, ale své otázky si prozatím nechal pro sebe, teď nebyl čas na vyptávání se.

“To by nám bylo velice ku prospěchu,” usmála se Elena, “pojďme se tedy o trochu vrátit, ať tady neděláme hluk. Xalline, udrží tvé zaklínadlo ty dveře zavřené alespoň tak půl hodiny?”

“Možná,” odvětli Xallin.

“Výborně. Takže pojďme.”

Družina se vrátila zpět do dílny. Somna se posadila na zem, opřela se o zeď a přenesla své vědomí do Ostera, s kterým se poté rozletěla do dalších chodeb věže.

Po asi patnácti minutách se Oster vrátil, posadil se Somně na rameno, cosi jí zašeptal do ucha a Somna se probrala.

“Tak co jsi viděla?” zeptala se Elena.

“V jedné z chodeb jsme objevili takovou groteskní nestvůru. Byla jako veliký slizký had, ale měla obrovský zobák a čtyři slizká chapadla jí trčely z hlavy. A zdálo se mi, že neměla oči. Plížila se z místnosti do místnosti, vypadalo to, že si hledá potravu.”

Eleně se orosilo po těch slovech celé tělo potem, přitom Somna na sobě nedala znát sebemenší náznak strachu.

“V několika místnostech jsme poté našli podobné ostatky, jaké byly u studny. Viděli jsme truhlu – já měla pocit, že jsem viděla, že se hýbe, ale Oster si myslí, že to byla normální truhla. A potom jsme ještě našli dveře, nedaleko odtud. Ale vypadaly zamčeně.”

“Myslíš, že by k nim mohl pasovat tento klíč?” zeptal se Xallin a ukázal jí veliký mosazný klíč.

Somna si ho prohlédla. “Možná ano.”

“Kde jsi ho k němu přišel?” podivila se Elena.

“Byl tady v tom stole. Zatímco byla Somna a Oster na průzkumu, tak jsme s Atlinem dokončili ty výpočty a já pak tady v tom šuplíku ten klíč našel pod falešným dnem.”

Dobrodruzi došli ke dveřím, které Somna našla. Xallin si je nejprve obezřetně prohlédl, pak přitiskl ucho ke dveřím a naslouchal.

“Nic tam neslyším,” řekl po chvíli, “tak já je otevřu.”

“Není to nebezpečné? Co když je to past?” zapochyboval Betrem.

Xallin se ušklíbl a vytáhl klíč z kapsy. “To si nemyslím. Ale samozřejmě se mohu mýlit. Uvidíme.”

Zasunul klíč do dírky a otočil jím. Ozvalo se cvaknutí a dveře se rozevřely.

V malé místnosti stála ženská socha. Tahle byla ovšem evidentně dokončena. Měla ovšem díru uprostřed hrudi, velkou asi jako pěst. Z vysokého podstavce shlížela na dobrodruhy s majestátní krásou.

“Vaelor,” vydechla Somna.

Dobrodruzi si sochu prohlédli. Xallin našel znaky, které měla vyryté na zádech.

“Tady se píše, jaký krystal je potřeba do ní vložit, aby se oživila.”

“Skvělé! Tak pojďme na to!” zajásala Somna.

“Zbláznila ses? Vždyť vůbec nevíme, jak se to může chovat.” zamračil se Betrem.

“Betrem má pravdu, Somno” přitakala Elena, “je to příliš nebezpečné. Tahle věc byla sestrojena aby chránila území Queranů, ale my sami jsme tady vetřelci. Oživit sochu je příliš velký risk.”

Somna vypadala zklamaně, ale už nic nenamítala.

“Vypadá to, že je čas vydat se do horních pater věže,” řekl Atlin.

“Ale co ti pavouci? Já teda nechci, aby nám něco takového vpadlo do zad. Nevíme, jak dlouho udrží Xallinovo kouzlo ty dveře zavřené.”

“To skutečně nevíme” přikývl Xallin.

“Měl bych takový nápad, ale musím si nejprve něco ověřit. Pojďte se mnou” navrhl Atlin.

Dobrodruzi došli zpátky ke dveřím. Stále bylo slyšet tiché škrábání na druhém konci dveří. Atlin se sehnul a dotkl se pavučiny na zemi. Bílé vlákno bylo lesklé a lepivé. Atlin kousek utrhl a zvedl se. Kousek vlákna držel ve dlani a zamumlal zaklínadlo. Vlákno okamžitě začalo hořet, shořelo mnohem rychleji, než by Atlin čekal.

“Výborně,” usmál se, “takže… potřebuji jen trochu oleje do lucerny.”

Atlin rozlil olej před dveře. Pak vysvětlil ostatním svůj plán.

“To zní hrozně,” řekl Betrem, “to zní, jako že pravděpodobně všichni umřeme.”

“Máš nějaký lepší plán?” ohradil se Atlin.

Betrem neodpověděl.

“Takže všichni se připravte. Xalline, až mávnu, víš co máš dělat,” svolal Atlin. Xallin přikývl.

Dobrodruzi se rozestavěli na svá místa. Pak Atlin mávl.

Xallin přerušil své zaklínadlo a Betrem otevřel dveře.

Obrovský pavouk se hned začal sápat do mísnosti. Atlin zaburácel zaklínadlo v Mrtvém jazyce a od jeho rukou vyšlehly oranžové plameny. Olej a pavučina hned vzplanuly a pavouk zasyčel bolestí. Vrhl se na Atlina, když v tom mezi ně vstoupila Elena a zabodla svůj rapír pavoukovi přímo mezi kusadla. Pavouk byl donucen ustoupit stranou, zpátky do plamenů. Oheň se rožšířil až ke snovacím bradavkám a žlázám pavouka a pavouk začal hořet zevnitř. Chvíli se zmítal bolestí a pak jej plameny zcela pohltily. Když se oheň rozšířil do sálu až k výstelce nor a kokonům kolem pavoučích vajíček, tak sál explodoval. Ozvala se ohlušující rána a horký vzduch se vyřítil z místnosti a téměř dobrodruhy povalil na zem. Všichni pavouci v sále uhořeli.

Dobrodruzi chvíli jen bez hnutí stáli. Pak se podívali kolem sebe a začali jásat.

“Beru to zpátky, ten plán byl perfektní Atline,” pravil Betrem a poplácal čaroděje po zádech.

Po chvíli se ale ozval jiný zvuk. Vycházel z dálky. Po chvíli ale dobrodruhům došlo, co je to za zvuk – troubení rohu. Po několika vteřinách se ozvalo další troubení. A poté se z dálky rozezněly údery na buben. A hluboký hrdelný řev.

“Slepí..” vyslovila Elena to, co měli na mysli všichni v družině, “Musíme sebou hnout!”

Dobrodruzi se rozběhli k ocelovým dveřím. Otevřít šly ztuha, ale když se o ně Betrem opřel, tak povolily. Dveře pak zavřeli za sebou a Xallin se chystal na seslání svého zamykacího zaklínadla. “Xalline, já mám jiný nápad, uhni prosimtě,” vykřikl Betrem. Poté došel ke kamennému sloupu, který vypadal už poměrně dost křehce. Rozběhl se proti němu a narazil do něj ramenem. Sloup se otřásl a začal se rozpadat. “Utíkejte!” svolal Betrem a popadl Xallina do náruče, protože gnóm by jen těžce stíhal svým dlouhonohým přátelům. Strop se za družinou zřítil a kameny zavalily ocelové dveře.

Družina proběhla chodbou a dorazila ke schodům.

“Dej mě dolů, ty prašivej medvěde!” rozčiloval se Xallin. Betrem jej pustil.

“Somno, řekni mi prosím, kam vlastně vedou tyhle schody?” zeptala se Elena.

“Hmm,” zamyslela se Somna, “do vinárny. Do Revalorovy vinárny. Tam určitě najdeme útočiště, pojďte,” a vyšla rozhodným krokem. Ostatní jí následovali.

Došli až k rozsáhlému sálu. Kdysi zde byla jistě nádherná vinárna s překrásným tanečním sálem a mohutným střešním oknem. Okno zřejmě ovšem časem pod tíhou sněhu prasklo a proto zde byla větší zima než v jiných částech věže. Díra ve stropě ovšem nebyla zdaleka to nejzajímavější v místnosti. Dobrodruzi si po vstupu do sálu s hrůzou uvědomili (až na Somnu, která byla zcela klidná), že u stolů sedí desítky přízraků. Byli podobní Elfům, ale měli o něco špičatější uši a byli o trochu vyšší a bledší. Většina z nich byla oděna v elegantním hedvábí, vypadali jako velice urození jedinci. Navzájem si povídali ve své vlastní Queranské řeči. Xallin postřehl, že u jednoho stolu se mluví o jakémsi letním sídle jednoho z nich a jak to bylo skvělé, když se tam každé léto setkali a hráli hry. Přízraky nejevily o dobrodruhy zájem. Až na jednoho z nich.

Za barem stál přízrak s bílými vlasy v honosném hábitu. Své rudé oči upíral přímo na nově příchozí. Jeho tvář byla bledá a bez výrazu. Měl v ruce láhev a naléval do poháru něco, co se nejprve jevilo jako víno. Ale nebylo to víno, byl to spíš prach a stín. Přízrak pokývl hlavou k dobrodruhům a ukázal na barové stoličky. Somna neváhala a vykročila k baru. Oster, který byl do té doby v neviditelnosti na jejím rameni, vzlétl, aby se mohl podívat po vinárně. Přízrak za barem se na Ostera usmál a lehce na něj zamával. To překvapilo dokonce i Somnu. Když přistoupila, výraz v přízračné tváři se zcela změnil. Byl v něm údiv a neskutečná radost, začal se usmívat od ucha k uchu.

“Má paní, nemůžu uvěřit, že vás znovu vidím. Posaďte se prosím, jsem velice poctěn touto vzácnou návštěvou” řekl až s posvátnou úctou přízrak. Ve skutečnosti nic neřekl nahlas, jeho hlas se prostě rozezněl v hlavě Somny i ostatních dobrodruhů. Ten hlas byl vzdálený a chladný, každý z dobrodruhů ho slyšel v hlavě ve své vlastní mateřštině. “Jsem ráda, že tady můžu být,” odpověděla Somna a posadila se. Ale pak pochopila, že přízrak nemluví s ní. Dokonce se jí ani nedíval do očí, díval se spíše do ní samotné, na něco, co měla uvnitř sebe. Jiné by to možná znejistilo, ale Somna se spíše snažila postavit své vlastní vědomí stranou, aby si oba dva hlasy mohly pohovořit. Byla zvědavá, o čem si asi můžou povídat, ale spíše než slova došlo v její hlavě k tak rychlému toku informací, že Somna nestačila z jejich významu nic postřehnout. Přízrak po pár vteřinách pokývl hlavou a poté se zhluboka uklonil. Poté, co se narovnal, tak se díval již přímo na Somnu.

“Slečno Somno, omlouvám se, že jsem takto vstoupil do vaší mysli. Odpusťte mi prosím.”

“To je v pořádku,” usmála se Somna.

“Přátelé, co stojíte u dveří, pojďte prosím dál, připojte se k nám,” zavolal na družinu. Členové družiny váhavě přistoupili k baru a posadili se.

“Dovolte mi, aby se vám představil. Jmenuji se Revalor a provozuji tuto vinárnu. Dělal jsem to od svého mládí až do mé smrti, a pak znovu od té chvíle, kdy jsem byl probuzen z věčného spánku. Takoví vznešení hosté jako vy vyžadují to nejlepší z mého sklípku, ” s těmito slovy zatleskal a na barovém pultu se objevilo pět pohárů a nad nimi levitující láhev, která postupně nalila prach a špínu do každého z pohárů až po okraj.

“Pijte přátelé, jen pijte,” pravil Revalor srdečně.

Somna pro pohár natáhla ruka, ale ta jen prošla pohárem jako by to byl jen oblak kouře.

“Ach, omlouvám se,” vzdechl Revalor. Vypadal upřímně smutně, “Zapomněl jsem, že jste hmotní. Skutečně mě to mrzí, nemám zřejmě nic, co bych vám mohl nabídnout.”

“To je úplně v pořádku,” řekla Elena, “radši nám, Revalore, povězte, jak je to možné, že jste tady.”

“To zlý pán mě probudil. Chtěl, abych trpěl. Všechny přízraky, které tady vidíte, vytrhl zlý pán z jejich věčného odpočinku. Všichni tito nešťastníci jsou odsouzeni k tomu tady na věky věků prožívat poslední okamžiky svých životů dokola a dokola, jejich duše jsou unavené a trpí. Například támhle Elderion a Reathen. Kdysi to byli mí přátelé. Nyní jsou uvězněni ve smyčce a stále dokola mluví o tom, že se jen těší, že až bude zase teplo, pojedou se všemi přáteli do jejich letního sídla. A já nemám tu sílu jim říct, že už tam nikdy nepojedou. A i kdybych tu sílu měl, stejně mě nemohou slyšet. Já jsem zřejmě jediný, koho zlý pán probudil tak, abych si zcela uvědomoval, co se skutečně děje. To, protože je tak krutý. Duši mé milované Viessy přetvořil na ohyzdnou nestvůru, na vílu smrti, která teď obchází chodby této ruiny a roznáší strach a zkázu.”

“Kdo je to ten zlý pán?”

“Zlý pán je naše zhouba. Je to stín ve věži, je to smrt a hniloba. To on znesvětil Starý pramen, Bryralei’Ermys, naši krásnou řeku, která přinášela do našeho města životadárnou magii. Je to mor, který ničí památku našeho kdysi tak krásného domova.”

“A kde se tady vzal?”

Revalor se nervózně rozhlédl kolem sebe. “Ne tak nahlas prosím, slečno Eleno, může vás slyšet. Nejspíš už ví o vaší přítomnosti. Kdysi přišel do našeho města jako host, ale maršál Tassarion jej uvěznil a mučil, proto se nám všem teď tak krutě mstí.”

“A kdo to je?” ptala se Elena. Znejistilo jí, že přízrak zná její jméno, ačkoliv se nepředstavila.

“Nebudu vám říkat jeho jméno!” Revalorův hlas byl plný strachu.

“Omlouváme se. Povězte nám alespoň, proč ho maršál přikázal uvěznit a mučit.”

“Zřejmě ho chtěl maršál donutit, aby se mu podvolil. Tassarion to tak dělal, rok co rok byl ve své funkci více a více nervózní. Po nějaké době se ho báli úplně všichni, kdokoliv, kdo se mu znelíbil, mohl skončit v hladomorně. I proto ho Viessa opustila a přišla za mnou. Ale ani Tassarion si nezasloužil takový osud.”

“Jaký osud?”

“Zlý pán jeho duši upoutal do mučírny a přinutil Viessu, aby ho tam… prostě ohyzdné věci. Celé ty roky v agónii, z které již určitě dávno zcela zešílel. Ale nemůže umřít. Ne, dokud je tu zlý pán. A proto vás prosím, chrabří dobrodruzi, zbavte nás zlého pána. Dopřejte nám zasloužený odpočinek. Očistěte památku na náš domov.”

Dobrodruzi si vyměnili pohledy. Somna vypadala naprosto nadšeně a jednoznačně dala najevo, že chce přízrakům pomoci. Ostatní byli méně nadšeni. Elena pokračovala ve svých otázkách.

“Kde je zlý pán teď?”

“Přebývá na trůnu v soudní síni,” odpověděl Revalor, ačkoliv vlastně nemluvil nahlas, jeho hlas, který zněl dobrodruhům v hlavách byl tichý a vystrašený, “aby mohl být skutečně poražen, musí být zničeno jeho pouto s reálným světem a s tímto místem.”

“Jaké pouto? Nemůžete být konkrétnější?”

“Víc vám povědět nemůžu, lituji, ale věřím, že najdete způsob.”

“Jak se máme do toho sálu dostat?”

“Existuje tajná cesta, kterou nyní znám už jen já. Vede z mé kuchyně až téměř k soudní síni. Je zcela bezpečná, to vám můžu zaručit. A navíc se pak dostanete i snadno do knihovny paní Sylvandriel, to je přece váš cíl, nebo ne?”

Ta otázka dobrodruhy zarazila (kromě Somny samozřejmě). “Jak tohle můžete vědět?”

Revalor neodpověděl, jen se lehce usmál a jeho rudé oči se zablýskly.

“Tajná cesta vás zavede až téměř před soudní síň. Pokud nám pomůžete, odměnu máte jistou, to vám přísahám. Pojďte, ukážu vám kudy se dát.”

Revalor zavedl dobrodruhy do kuchyně. Mávl rukou a obrovský sud vína se propadl do země a odhalil otvor ve zdi, který pokračoval jako úzký a nízký tunel. Somna se do něj radostně vydala, Oster vletěl za ní. Ostatní dobrodruzi spíše váhali, ale po chvíli ji následovali.

“Už teď vám děkuji, drazí přátelé,” zněl jim ještě slabě hlas Revalora ve hlavách, když se sud vrátil na své místo a dobrodruzi zůstali v tunelu sami.

Betrem přesvědčil Somnu, aby ho nechala jít prvního, protože je zvyklý se pohybovat ve tmě a zajistí, aby jejich cesta zůstala utajena. Ostatním členům se skutečně zdálo divné, že když je Betrem vedl, tak se opravdu pohybovali všichni téměř bez zvuku. Tunelem stoupali asi půl hodiny, když se dostali až k jeho konci, kde spatřili něco, co vypadalo jako zadní strana obrazu. Betrem obraz i s rámem vyjmul a družina vyšla z tunelu do chodby z modrého kamene. Betrem obraz vrátil zpět na místo a potom se vydali kupředu. Došli až k rozcestí, kde bylo možné jít doprava – směrem k soudu, nebo rovně, směrem ke knihovně. V hlavách dobrodruhů se rozezněl další hlas.

“Pojďte myšičky, jen pojďte, pán na vás čeká.” Hlas byl ženský, byl mrazivý a zároveň strašidelně překrásný. Až se člověku zachtělo jít za ním. Dobrodruzi se na sebe podívali a potom společně zamířili směrem k soudu. Uviděli vstup do místnosti, která vypadala jako malá svatyně.

“Tady jsme se chodívali modlit k Neiklotovi, aby byl rozsudek soudu vždy spravedlivý a zločiny potrestány přiměřeně,” vydechla Somna. Na zemi svatyně uviděli horní polovinu kostlivce, jak se pomalu sápe po zemi od jedné stěny k druhé. “Raději bychom měli jít, než si nás všimne,” zašeptal Betrem. Družina došla k dalšímu rozcestí. Cesta kupředu vedla k soudní síni, cestu ovšem přerušovala jáma hluboká přibližně šest metrů s ostrými kameny na dně. Cesta vpravo vedla do márnice.

“Tam byly ukládány ostatky těch, kteří byli odsouzeni za hrdelní zločiny,” poznamenala Somna. Jí samotnou překvapilo, že si dokáže stále lépe a lépe vybavit tyto konkrétní vzpomínky. Ukázala na cestu vlevo: “a tato cesta vede k oltáři, tady byly vykonávány rituály vyvolávání.”

“Možná bychom mohli do soudní síně dojít touto cestou. Somno, podíváš se, jestli je to bezpečné?” zeptala se Elena. Somna zavřela své oči a oči Ostera šedavě zasvítily. Oster se rozletěl tímto směrem, ale po minutě byl zpátky.

“Tam nemůžeme,” řekla Somna klidně, když se probrala z transu, “tam hlídá Viessa.” Dobrodruzi proto zamířili k jámě. Betrem skočil na druhou stranu, kde uvázali lano ke svícnu, aby umožnili ostatním bezpečný přechod.

Soudní síň byla částečně zamrzlá, strop síně drželo patnáct kamenných sloupů. Při stěnách ležely v prachu zkostnatělé ostatky, mnoho z nich v rozpadajících se zbrojích. Na trůně na konci sálu seděla postava. Byla něčím mezi kostrou a přízrakem, ale bylo jasné, že jde o neživou schránku trpaslíka. Nejprve se zdálo, že se nehýbe. Pak se však jeho oči otevřely a on se podíval na nově příchozí.

“Neohlášení hosté v mém panství…” Hlas, který se rozezněl v hlavách dobrodruhů, byl jako led.

“Vaše rasy nepoznávám, co jste zač?”

Dobrodruzi neodpověli. Xallin zamumlal kouzlo k odhalení magie. Ucítil z trpaslíka stejnou hnilobnou energii, jakou předtím cítil ze zkažené vody ze studny a z potrubí. Nejvíce této energie vycházelo z jeho hrudi.

“Přistupte blíže, ať si vás můžu prohlédnout.” Elena vykročila kupředu. Rapír pevně svírala v ruce.

“Co zde pohledáváte?”

Atlin už toho měl dost. Bez jiných slov zvedl ruku, zakřičel zaklínadlo a z konečků jeho prstů vyletěl oslňující blesk.

Trpaslík zareagoval rychleji, než mohl někdo očekávat. Zvedl ruku, cosi zamumlal a blesk se zastavil v letu. Trpaslík z něj poté nasál energii, kterou zformoval do podoby zářící koule, která levitovala nad jeho dlaní. Poté tuto kouli v dlani zmáčkl a prudce pustil. Po místnosti projela vlna energie. Dobrodruzi se najednou nemohli ani pohnout, ani promluvit, bylo to, jako by byli spoutáni těžkými řetězy a přes ústa jim někdo přetáhl roubík. Mohli jen přihlížet tomu, jak se trpaslík zvedá z trůnu a jak vstávají mrtví při každé stěně sálu.

“Víte vy vůbec kdo já jsem?” řekl trpaslík, “Já jsem Delegrim… Lord Delegrim z Daunnuru. Tedy to bylo mé jméno, když jsem zde kráčel jako host. Jako diplomat. Jak bláhový jsem byl, když jsem Queranům a tomu jejich maršálovi věřil, že dodrží přísahu o zajištění mého bezpečí. Stačilo jen pár dní, kdy si maršálek uvědomil, ze můj mocný národ nepřijme jejich nesmyslné podminky. My a vzdát se Queranum? Nikdy! NIKDY! Soudili mě za zločiny mého národa. Jaké zločiny? To, že jsme chtěli brzký konec války, aby nebyla prolita zbytečná krev živých? To, že jsme se používali ve válce i nemrtvé?

Odsoudili mě, uvrhli mě do cely, mučili mě. Skoro bych zemřel, kdyby nebylo mé bohyně. A to jiní z mého druhu uctívali Yrmira a ostatní bohy Farthendrâthu. Ha! Jaká hloupost. A přitom tu nejmocnější z nich nechávali stranou, ač byla přímo tam, jeji socha mezi ostatními sochami v chrámu. Vždy ovšem až na okraji. Proto odešla pomoci těm, kteří to potřebovali nejvíce, do Halldrâthu. Strach a pokrytečnost, ten bránil mým druhům vzývat tu nejmocnější a nejvznešenější. Ale já nejsem zbabělec. Já prozřel, již když jsem byl mladý, že cesta k moci a věčnému životu je jedině v Aleh. To její ruka mě držela při životu, když mne Querané bičovali a natahovali na skřipec. Modlil jsem se a prosil, ať mé věznitele zabije, ať sestoupí a přinese spravedlivou smrt. A Aleh mě vyslyšela.

Ledová bouře pohltila celé město a mí věznitelé padli pod silou mé bohyně. Jenže… Já zůstal tady. Kouzelné mříže mě tady držely. I po stovkách let byla má duše stále v cele. I když jsem nebyl celý, pořád jsem to byl já. Věděl jsem, že má moje bohyně pro mě plán. Že mě tady drží z nějakého důvodu. A měl jsem pravdu. Když se mé magické mříže rozpadly, nastal můj čas. Prošel jsem těmito zmrzlými ruinami a k mému překvapení jsem našel život. Vidět Querany v jejich nové podobě mě zalilo potěšením. Ti, co přežili, se během tisíců let přeměnili v týhle slepé zrůdy. I když nejsou nyní ani o trochu více nebo méně odporní, než byli předtím. A já pochopil konečně ten úděl, jaký mi má bohyně dala. Byl to muj osud stát se novým vládcem tohoto místa. Zmocnil jsem se Starého pramene, z kterého kdysi Querané čerpali svou sílu. Ve jménu Aleh, toto zřídlo nyní slouží její vůli. Tak, jako celé tohle místo. Tak jako já. A za chvíli, i vy..!”