Betrem ucítil, že během toho, co Delegrim mluvil, se zmenšila moc jeho spoutávacího zaklínadla. S vypětím všech sil se mu podařilo vyprostit se z těchto pout. Dřív, než stihl trpaslík zareagovat, vystřelil po něm Betrem dva šípy. Byly to ty, které předtím našel zabořené v ostatcích kudlančích nestvůr. Hroty šípů zářily oslnivým světlem, když letěly vzduchem. Delegrima zasáhly přímo do hlavy.

Nekromant zařval bolestí a magická pouta, která obklopovala ostatní dobrodruhy, se rozplynula. Přízračný trpaslík se poté dotkl oběma rukama své hrudi a cosi zamumlal. Rozplynul se ve čtyři černozelené stíny, které se rozletěly do rohů místnosti, kde vstoupily do prastarých kostí Queranských válečníků. Čtyři kostlivci pomalu povstali, z očnic jim šlehaly zelené plameny.

Somně se na kůži začaly rozmnožovat zornice. Neviditelný Oster se rozletěl k jednomu z kostlivců a začal s ním cmlouvat sem a tam, což dalo Somně dost času na to, aby seslala dvě tlakové vlny, které kostlivci vytrhly několik žeber a pravou ruku i s mečem. Elena přiskočila, udělala prudký výpad a zasáhla svým rapírem tohoto kostlivce do očnice. Nemrtvá lebka praskla a vynořil se černozelený stín, který odletěl směrem k trůnu.

Atlin vypil lektvar vidění ve tmě, pozvedl ruku, runy na jeho kabátu zasvítily a z jeho dlaně vyletěl kužel plamenů proti jednomu z kostlivců. Dřív, než se z toho kostlivec vzpamatoval, byl rozdrcen přílivem šípů, který po něm střelil Betrem. Z ostatků vyletěl stín směrem k trůnu.

Xallin vytáhl z brašny láhev s olejem a mrštil jí ke kostlivci, který stál v rohu místnosti blízko Delegrimova trůnu. Kostlivci se ovšem podařilo udržet si na kluzkém oleji rovnováhu, přiskočil k Somně a zasáhl ji šavlí. Většinu síly úderu naštěstí absorbovalo její ochranné kouzlo. Somna zvedla ruce a seslala na kostlivce prokletí a poté jej zasáhla tlakovými vlnami. Atlin ke kostlivci přiskočil a zasáhl ho dýkou do zad. Kosti popraskaly a z kostlivce se zvedl třetí stín, který se spojil s předchozími dvěma stíny nad trůnem.

Když to Xallin viděl, tak zvedl ruku a pronesl zaklínadlo. Z konečků jeho prstů vyšlehly plameny a Delegrimův trůn začal hořet. Elena zasáhla svým rapírem čtvrtého kostlivce, do kterého se poté zabodly Betremovy šípy a kostlivec se rozpadl na prach.

Když se čtvrtý stín připojil k ostatním, zformoval se Delegrim uprostřed plamenů. Ihned zakřičel a vyběhl ven. Z jeho vlasů, vousů i z hábitu stoupal černý dým.

“Počkejte, počkejte!” ozval se Delegrimův hlas v hlavách členů družiny. Hrdinové se na chvíli zastavili.

“Vidím, že jste poměrně silní. Rozhodl jsem se, že vám dám nabídku. Když nyní složíte své zbraně, pomůžu vám najít to, co hledáte. Dokonce vás nechám odejít. Beze mě nemáte šanci se do knihovny dostat.”

Odpověď přišla ihned. Byl to Betremův šíp, který se zabodl Delegrimovi přímo mezi oči.

Trpaslík zařval bolestí a zakřičel: “tak zhyňte prašiví psi!” Poté se dotkl své hrudi a zarecitoval trpasličí modlitbu ke své bohyni. Z Delegrima vyletělo černozelené světlo, které zasáhlo Somnu, Xallina, Atlina a Ostera. Když se jich světlo dotklo, ucítili příšernou bolest, jakoby se je neviditelná síla snažila rozervat na kusy.

Somna na Delegrima seslala kouzlo Příkaz, kterým se snažila podvolit si trpaslíkovu vůli. Delegrim se jí však jen vysmál: “Tady nemáš žádnou moc, hloupé děvče.”

Elena zapískala na flétnu povzbudivou kouzelnou melodii, díky které se začaly hojit rány členů družiny.

Xallin hodil pod trpaslíka další láhev oleje. Delegrim na oleji uklouzl a upadl. Zrovna když se zvedal, tak Xallin olej pod trpaslíkem zapálil a Delegrim se znovu ocitl v ohnivém pekle. Atlin si všiml, že se mu na hrudi cosi leskne. Upozornil na to Betrema. Krollí lovec vystřelil šíp, který v neuvěřitelné rychlosti zasáhl trpaslíka do hrudi. Popraskal řetěz, který držel jakousi černohnědou nádobu na krku nekromanta. Když nádoba padala k zemi, vypadalo to, jakoby se přetrhla jakási neviditelná struna energie, která spojovala nádobu a srdce trpaslíka. Když se přetrhla, Delegrim explodoval. Vlna černozelené energie proletěla místností a zasáhla všechny členy družiny, povalila je na zem a způsobila jim tržné rány na kůži. Tělem každého z nich projela krutá bolest, na chvíli byli všichni zcela ochromeni.

Když se po chvíli začali hrdinové zvedat na nohy, všimli si, že Somna stále leží na zemi a cosi svírá v náručí. Byl to Oster. Hadrová panenka již nebyla neviditelná a byla zcela bez hnutí. Somna, která už nebyla v můří formě, hladila panenku a plakala. Ostatní dobrodruzi se rozhodli jí nechat chvíli o samotě. Když po chvilce popadli dech, ucítili, že se vzduch v okolí velmi zlepšil, jakoby zmizela hniloba, která byla předtím všude kolem.

Dobrodruzi se šli podívat na nádobu, kterou měl Delegrim ověšenou kolem krku. Atlin měl tušení, o jaký předmět se může jednat, ale pro jistotu provedl rituál Identifikace. Jeho zlé obavy se naplnily.

“Toto je filaktérium, nádoba, která uchovává Delegrimovu duši. Je to velice nebezpečný černomagický předmět,” řekl ostatním.

“Ale jak to můžeme zničit?” chtěl vědět Betrem.

“To nebude tak jednoduché,” odpověděl Atlin. “prozatím by jsme jej měli vzít sebou, nerad bych něco takového nechával zde.”

Dobrodruzi se chvíli přeli o to, kdo by měl filaktérium nést, nakonec se dohodli, že by to měla být Elena.

Mezitím, co se mezi sebou hrdinové radili, všimla si Somna, že v hlavních dveřích Soudního sálu stojí přízrak. Byl to vysoký Queran, oděný v plátové zbroji, u pasu měl dlouhý meč. Srdečně se na Somnu usmíval. Somna jej poznala, jmenoval se Weallyn, byl to kapitán Nen’Ethilské stráže. Udělal pár kroků dovnitř a poklekl.

“Má paní, jsem poctěn, že vás mohu znovu vidět. Všichni chceme vám i vašim druhům poděkovat za to, že jste zlomili kletbu nad Nen’Ethilem. Konečně je opět Starý pramen čistý.”

S těmi slovy se rozplynul. Po Weallynovi začali vcházet další přízraky, které Somna dobře znala. Byl to kovář Entrydal, bylinkářka Balriena, pekař Aeson a další a další přízrační obyvatelé města. Všichni se uklonili, usmáli se, a zmizeli. Ostatní hrdinové tomu z dálky přihlíželi.

Po chvíli se ozvaly z dálky rohy Slepých, proto se družina vydala ze soudní místnosti urychleně pryč. Vedeni Atlinem došli do žaláře, z kterého slyšeli ženský pláč. Ten patřil Viesse, která klečela u prázdné cely a naříkala. V cele o kus dál seděl tvor spoutaný v řetězech. Vypadal jako elf, ale byl mnohem ošklivější. Byl vyzáblý, plešatý, téměř bezzubý. Něco říkal Viesse, z tónu jeho hlasu bylo jasné, že se jí snažil utěšit. Somna si uvědomila, že ten tvor mluví elfsky.

Ze stínů vykročil Revalor a podíval se smutným úsměvem na dobrodruhy. “Děkujeme vám, hrdinové. Nic si z Viessy nedělejte. Když si uvědomila, co všechno vykonala, když jí Delegrim ovládal, tak zřejmě ze smutku přišla úplně o rozum. Brzo se už nebude trápit. Je na čase, abychom všichni došli zaslouženého odpočinku.”

Vzal svou dávnou milenku kolem ramen a oba se rozplynuli.

Atlin se rozhodl promluvit s vězněm, požádal Somnu, aby mu překládala. Dozvěděli se, že se jmenuje Ethalos, zřejmě to byl přeživší z výpravy elfích námořníků. Protože byl zesláblý, dali mu vypít léčivý lektvar, dali mu i vodu a trochu jídla. Rozhodli se, že vezmou Ethalose sebou, pro jistotu ho ale svázali a nechali ho jít jako prvního.

Družina se vydala do vyšších etáží věže až došli do Velké knihovny, která byla v nejvyšším patře. Mnohá okenní skla zde pod tíhou sněhu časem praskla a zasypala většinu místností. Dobrodruzi objevili mapku, kde byly znázorněny jednotlivé sekce knihovny. Uvědomili si, že knihovna byla za svého času velmi rozsáhlá, musely zde být kdysi tisíce knih. Většina z nich byla nyní zcela zničena. Atlinovi se ovšem podařilo získat dvě knihy, které byly v poměrně zachovalém stavu. Čaroděj usoudil, že je muselo chránit nějaké prastaré požehnání, které je ochránilo před působením času. První z knih byla z Oddělení politologie a historie, druhá byla z Oddělení nauky o magii. Hrdinům se podařilo v geologické sekci objevit ve vitríně kámen. Na první pohled se zdál naprosto obyčejně, ovšem při podrobnějším zkoumání z něj byla cítit mocná magie. Betrem si jej vzal sebou.

Družina se vydala chodbou do další části knihovny. Dříve tady byla pracovna. Když Somna vstoupila dovnitř, v hlavě se jí zjevila vize.

Kdysi dávno tady seděla a četla knihu. V Nen’Ethilu byl tehdy krásný letní den. Zrovna když obracela stránku, tak nad kahanem zažehl fialový plamen, ve kterém se zhmotnil dopis. Somna viděla samu sebe, jak dopis s rudou pečetí se znakem koruny vytahuje z ohně. Když se chystala pečeť rozlomit, aby si dopis mohla přečíst, všimla si, že obloha venku najednou velmi ztmavla. Vzduch se ochladil. Vložila proto dopis do malé dřevěné truhličky, kterou měla na stole, a vyšla se ven podívat, co se děje. Vize skončila.

Jediné, co v pracovně odolalo času, byla truhlička na dopisy, která ležela na stole. Na její vrchní desce byla vyrytá koruna, ve které byl zasazen drahokam. Somna se snažila si vzpomenout, jak truhlu otevřít, ale nepodařilo se jí to. Vzala si truhličku k sobě do brašny.

Družina se vydala do odlehlé sekce knihovny, do Oddělení s omezeným přístupem. I zde byla většina knih zničena, jedna ovšem byla zachována. Byla to černá kniha na mramorovém podstavci, na zemi kolem byly spadlé ocelové řetězy. I tuto knihu se hrdinové rozhodli si vzít sebou. Elena jí zabalila do kouzelné látky, kterou v minulosti používala na různé magické artefakty, a pak si ji vzala do brašny.

Družina vyšla směrem na balkon. Pod sebou spatřili ruiny Nen’ethilu v celé kráse. V zátoce v dáli uviděli Skaldiho pěst. Pod balkonem bylo arboretum, kdysi bylo jistě krasné, nyní bylo však jen plné zmrzlých a zasněžených stromů.

Když sestoupili dolů, uviděl Atlin, že zde rostou vzácné magické sněženky, které hledali kdysi na výpravě v Trevalských mokřinách, aby z nich mohl být připraven lektvar odolnosti proti mrazu. Mladý čaroděj radostně zajásal a hned si jich plnou náruč natrhal a dal do svého tlumoku. Xallin několik z nich vytáhl i s kořínky a trochou půdy, očaroval je, aby zůstaly déle vitální a i on si je vzal sebou.

Když šli hrdinové dále, uviděli postavu, která seděla na lavičce na konci arboreta. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy kdo z hrdinů spatřil. Byla to Sylvandriel.

Somně začala další vize. V ní viděla, jak na balkoně hledí na temnou oblohu nad sebou. Uviděla, jak se na město řítí ze severu obrovský blizzard, prudký a ledový vítr. Viděla jak obrovské vlny naráží na přístav a lámou domy i skály. Rychle vyběhla směrem do arboreta. Na jeho konci byla kamenná plošina. Tam se setkala s kapitánem Weallynem, který přiletěl do arboreta na hipogryfovi. Spolu s ním přiletěli další tři velitelé z městské hlídky.

“Ten blizzard tady bude co nevidět, má paní! Nestihneme město evakuovat.”

“Odveďte všechny obyvatele do podzemí, kapitáne! Musí to tam přečkat, než se to všechno přežene.”

Weallyn přikývl a spolu s ostatními odletěl předat rozkazy dál.

Sylvandriel zvažovala, že by mohla provést nějaký rituál, kterým by město ochránila, ale dobře věděla, že s takovou silou nezmůže nic. Tušila, že tohle je ten nejmocnější typ magie, magie Živlů.”

Vedle Sylvandriel se objevil zlatý portál a z něj vystoupil trpaslík. Na sobě měl těžkou zbroj a k opasku řetězy připevněnou knihu ve zlatých deskách. V očích měl moudrost a v tváři hluboké vrásky.

“Musíme jít, Sylvandriel. Toto město je ztraceno.”

“Nikam nepůjdu, Tímagarðrde. Nemůžu je tady takhle nechat.”

“Ale to je nesmyslné!” zařval trpaslík, “už teď je konec! Pojď se mnou, a to hned!”

Sylvandriel zakroutila hlavou. Trpaslík jí chytil za ruku a dříve, než stačila čarodějka zareagovat, propadli se oba do hlubin Snového světa. Sylvandriel se snažila vymanit z trpaslíkova sevření, ale když se jí to nakonec povedlo, byla již moc hluboko. Všude byla jen tma. Byla ztracená, nevěděla, kudy se dál dát. A pak se z temnoty vynořil on. Démon z černého kovu a rudého ohně. Somna při pohledu na něj ucítila něco, co nikdy předtím necítila. Strach. Sylvandriel se nemohla ani hnout. Jeho rudé oči se zablýskly, když do ní zaryl své drápy. Vize skončila.

Když se Somna probrala, ucítila, že je něco jinak. Zdálo se, jakoby poprvé v životě byla ve své hlavě zcela sama. Můra se někam ztratila.

Během toho, co měla Somna svou vizi, uviděli dobrodruzi, že na palubě Skaldiho pěsti propukl požár. Vyděšeně zalapali po dechu, pomohli Somně na nohy a se spěchem se vydali dál.

Došli až k oblouku, který vedl do poslední části knihovny, do Oddělení dávné historie. Z této části slyšeli hluboké, pomalé hlasy.

Když Ethalos, který šel jako první, prostoupil obloukem, tak se rozplynul. Zmizel i s částí lana, jehož druhý konec stále držel Atlin. Když i ostatní prošli obloukem, uvědomili si, že prošli nějakým kouzlem. Vnitřní část tého části knihovny byla zcela jiná, všechny police byly ve skvělém stavu. Dokonce zde ani nebyl mráz, ale příjemné teplo. Bylo to jako pohlazení zlatým hedvábím.

Tato část knihovny byla okrouhlá, s několika patry balkónů a s točitými schody uprostřed. A pod těmito schody byly slyšet dva hlasy, jeden byl mladý a ženský, se staroříšským přízvukem, druhý byl starý, s nemuscurským přízvukem. Betrem se rozhodl, že se tiše přiblíží. Ke značnému údivu uviděl dvě lidské postavy, krásnou hnědovlasou dívku a vousatého starce.

“Pojď, děvče, je už čas jít”

“Ještě ne, prosím, pane. Nestihla jsem to tady všechno dočíst.”

“(zasměje se) Na to bys potřebovala ještě mnohem více času, drahá žákyně.”

“To je asi pravda, ti Querané byli na svou dobu strašně pokročilí. V mnoha vědách došli o hodně dál než my.”

“A podívej, jak to s nimi všechno dopadlo.”

“A co budeme dělat s těmi, co nás poslouchají tam nahoře?”

“S těmi si nedělej starosti, o ně se postarají Slepí”.

S těmito slovy zrovna Betrem uklouzl na schodek a skutálel se přímo před oba lidi. Oba na něj pobaveně pohlédli.

“Nemůžeme je přece tady tak nechat, pane. Měli bychom jim pomoci.”

“Už jsem ti to vysvětloval mnohokrát Scyntie! To je zcela zakázáno. Jdeme!”

S těmi slovy tleskl. Bylo to, jako když praskne bublina, celá místnost se náhle změnila a byla zas jen ruina, tak jako jiné části knihovny.

Stařec vyčaroval zlatý portál, kterým prošel a ztratil se.

Dívka ho následovala, ale ještě předtím, než prošla skrz, se otočila, usmála se na Betrema a v její dlani se objevil krystal. Dívka jej položila na zem, prošla portálem, který se za ní uzavřel.

Dobrodruzi hned poznali, že se jedná o Portálový krystal. V blízké místnosti objevili Portálový oblouk, do kterého krystal vložili. Urychleně Portálem proběhli a objevili se v přístavišti. Tam uviděli, že požár na Skaldiho pěsti byl již uhašen.