Všichni zbylí členové posádky Skaldiho pěsti stáli na palubě a pozorovali ostrov. Byl lehce ponořen do mlhy, ale šlo poznat, že je zalesněný a uprostřed něj se klene k výšinám šedivá hora.

Mračna na obloze vířila kolem ostrova. Zdálo se, že ostrov je přímo v oku hurikánu.

Ardurin rozkázal plout k ostrovu, ale pomalu a obezřetně. Somna povolala ze Snového světa Ostera. Přesunula do něj své vědomí. Společně se pak vzlétli a prozkoumali okolí. Opodál objevili trosky elfské lodi, která narazila na útes. Somna se zděsila, když objevila na palubě a ve vodě okolo roztrhaná těla elfích námořníků. V krvi našla kromě stop námořníků i několik jiných stop, nepodařilo se jí ale identifikovat, jakým tvorům patří.

Somna se snažila najít nějaké informace o tom, jak se zde ti elfové dostali. Snažila se najít lodní deník nebo něco podobného, ale navigační místnost i kapitánská kajuta byly zatopeny vodou a nenašla v nich nic užitečného.

Když se Somna vrátila zpět do svého těla, hned řekla Ardurinovi i družině, co našla. Začala vzrušená debata o tom, jak se tady elfové dostali. Všichni se shodli na tom, že určitě zde hledají Ma’arutyho slzu, ale jak se tady mohli dostat dříve než Skaldiho pěst, když jediní, kdo znali obsah dopisů, byli dobrodruzi a trpaslíci ze Skaldiho pěsti.

Xallin se po debatě setkal se Sběratelem. Ten gnómovi oznámil, že zjistil, že tajným členem Kultu Věčného soumraku byl celou dobu Atlin. Xallin tomu nemohl uvěřit. Byl si jistý, že nikdo z družiny by to nemohl být, a rozhodně ne Atlin. Pro jistotu se s Atlinem setkal a všechno mu řekl. Mladý čaroděj hned popřel, že by měl něco společného s Kultem. Také se trochu rozčílil, že Xallin vzal na loď Sběratele bez vědomí ostatních, ale chápal jeho důvody. Xallin se za to čaroději omluvil.

Xallin si uvědomil, že se Sběratel buďto musel splést, což se zdálo nepravděpodobné, nebo z nějakého důvodu lže, což se zdálo pravděpodobnější. Znovu se Sběratelem promluvil a požádal jej, aby ještě pátral dál. Řekl mu, že Atlin určitě není zrádce. Sběratel prohlásil, že ho gnóm velmi urazil, zneviditelnil se a opustil loď. Xallin zalitoval, že kdy tohle podivné individuum pozval na loď.

Ardurin vyhlásil na Skaldiho pěsti pohotovostní stav. To něco, co napadlo elfskou flotilu, mohlo stejně tak dobře napadnout jejich loď. Zakotvili v zátoce blízko břehu. Na palubě se pravidelně střídali námořníci na hlídce, celá posádka byla připravena na útok. Ten ale nepřicházel.

Ardurin se rozhodl, že on, Gramdunil a dobrodruzi vyplují na člunu k břehu a prozkoumají ostrov. Igor, Hieronymus, Boro, Oleg’r, Damien a ostatní zůstanou na lodi a budou neustále v pozoru. Gramdunil se dohodl s Igorem na tom, že pokud bude potřeba signalizovat něco posádce, vystřelí do vzduchu barevnou světlici. Podle toho, jakou barvu bude světlice mít, bude posádka vědět, jestli mají jít na ostrov pomoct průzkumníkům, nebo naopak zvednout kotvy a rychle odplout pryč.

Na pláži se Betrem rozhlížel po stopách, ale nic podstatného nenašel. Somna poslala Ostera do lesů na výzvědy, dvórní šašek Múřích síní se však v lese ztratil a vzdálil se od Somny natolik, že jej Somna nemohla přivolat zpět.

Družina se vydala do lesa. V lese byly podivné druhy stromů i bylin, Xallin je se zájmem začal prozkoumávat. Jedna z rostlin měla ve stonku zarostlé drobné smaragdy. Když si ji gnóm lépe prohlédl, zjistil, že to jsou malé zelené oči, které na něj koukají a semtam mrknou. Xallin se usmál, květinu vytrhl a strčil si ji do brašny.

V další části lesa byla mlha. Betrem, který šel jako první, dal v jedné chvíli pokyn ostatním, aby se zastavili a byli tiše. Po chvíli i ostatní uslyšeli to, co on. Byly to zvuky, jakoby se krmilo nějaké ohromné zvíře. Betrem odvedl ostatní dobrodruhy za houští keřů, které rostly na okraji převisu, kde se všichni schovali. Po chvíli vyčkávání mlha ustoupila a dobrodruzi si mohli prohlédnout tvory, kteří se zrovna krmili na mýtině pod nimi. Bylo jich sedm, byli mohutní, na hlavách měli jelení parohy, oči jim svítily zeleným světlem, místo kůže pokrývala jejich tělo tmavá kůra. To, čím se ty bestie krmily, byly ostatky elfích námořníků a dokonce lidských čarodějů a vojáků. Dobrodruzi si vyměnili nechápavé pohledy. Nejprve elfové a teď už i lidi? A co to bylo za podivné bestie? Nikdo z dobrodruhů nic takového nikdy neviděl.

Dobrodruzi počkali, dokud se bestie nenažraly a neodešly z mýtiny, poté se vydali prohlédnout těla. Vypadalo to, že zde došlo k bitvě mezi Kruhem Hada a elfími námořníky. Těl bylo asi dvacet, deset elfů a deset lidí.

Somna našla v trávě kovovou hůl. Ležela vedle těla čaroděje, který byl zřejmě vůdce tohoto oddílu Kruhu hada. Somna si hůl prohlédla. Do rukojeti byly vyryté znaky, které Somna neznala. Zeptala se Xallina, jestli je dokáže rozluštit. Gnóm jí pověděl, že to vypadá jako prastaré trpasličí runy, ale nedokáže rozluštit jejich význam. Somna cítila z té hole mocnou magii. Atlin si prohlédl tělo padlého čaroděje. Všiml si prstenu se znakem hada, který měl čaroděj na ruce. Atlin si prsten vzal, zabalil jej do kusu látky a strčil si ho do brašny. Usmál se u toho, protože si vzpomněl, jak tehdy v Nen’Ethilu přesvědčila Elena ostatní členy družiny, že má kouzelnou látku, která bezpečně uchovává magické artefakty.

Dobrodruzi se vydali do středu ostrova. Když vystoupali na úbočí šedivé hory, uviděli, že hora obklopuje údolí, v jehož středu leží kopule zlatého světla.

Hrdinové se rozhodli, že tuto kopuli vyrazí prozkoumat. Předtím se ale rozhodli pro krátký odpočinek. Během něho požádala Somna Atlina, jestli by jí nepomohl rozluštit tajemství kovové hole. Atlin souhlasil. Provedli spolu rituál Rozpoznání. Poznali, že se jedná o Hůl moci, velmi vzácný magický předmět, umožňující tomu, kdo se naladí na její kouzelnou podstatu, využívat energii z hole k sesílání kouzel. Somna byla moc ráda, že našla tak užitečnou věc.

Atlin pak prozkoumal prsten se znakem hada. Zřejmě šlo o nástroj, kterým mohli členové kultu utajovat své magické schopnosti, zneviditelňovat se, ale také komunikovat s ostatními nositely prstenů. Atlin se odvážil navléct si prsten na prst. Ucitíl přítomnost dalších členů Kruhu hada na tomto ostrově. Atlin si pak prsten svlékl z prstu a řekl ostatním, že by si radši měli pospíšit.

Po hodině svižné chůze dorazili dobrodruzi do údolí. Cítili mocnou a temnou magii vyzařovat z magické kopule. Družina došla k hranicím kopule. Když se na to dobrodruzi zaměřili, všimli si, že přes světlo jde velmi matně vidět dovnitř. Zdálo se, že hned za kopulí byla postavena kamenná hradba. Když došli hrdinové o kus dál, uviděli za světlem kopule siluetu rozbořené brány. Dobrodruzi si vyměnili pohledy, poradili se co dál, a pak se odhodlali vstoupit dovnitř.

Betrem šel první. Hned co prošel světlem bariéry, zdálo se mu, jakoby do něj něco narazilo zezadu. Než se nadál, už na něm leželi ostatní členové družiny. Betrem se rozčílil, proč mu ostatní skočili na záda. Dobrodruzi se zvedli ze země a rozhlédli se kolem sebe. Stáli na vydlážděné cestě, která vedla do středu kopule. Vypadalo to, že vede k jakémusi paláci z bílého mramoru. Z hlavní budovy paláce vycházel paprsek zlatého světla, který splýval s vrcholem zlaté kopule. Vzduch zde byl jiný než venku, zdál se víc zatuchlý. Všichni cítili nepříjemné magické napětí. Dále si dobrodruzi všimli, že z kopule jde vidět lépe ven, než šlo vidět dovnitř. Vypadalo to, že slunce běží po obloze rychleji.

Pak Betrem cosi zavětřil. Upozornil ostatní, že o kus dál ve škarpě vedle cesty cosi leží. Dobrodruzi se k tomu opatrně pomalu přiblížili. Byla to jedna z bestií, které viděli dříve. Tahle měla však v zádech zapíchlé tři šípy. V té chvíli Gramdunilovi kolem ucha proletěl šíp. Dobrodruzi se ihned připravili k boji. Uviděli lučištníky, kteří družinu tiše obklíčili a byli připraveni zasypat dobrodruhy šípy. Vypadali jako elfové, ale byli vyšší a více vyzáblí.

Pak zpoza stromu vykročila další postava. Hrdinové hned poznali její rasu, několik příbuzných této ženy totiž viděli v Tasinu. Byla to ferlinka, oděna v kožené zbroji, v ruce držela dlouhý meč s čepelí, která zářila fialovým světlem. Ferlinka namířila mečem na družinu a řekla větu v neznámém jazyce, který připomínal elfštinu.

Xallin aktivoval svůj glyf. Poté začal překládat.

Ferlinka se ptala na totožnost cizinců a zda byli posláni Timagurdem.

Dobrodruzi odpověděli, že neví, kdo to je, že jsou na výpravě k nalezení Ma’arutyho slzy. Ferlinka na to reagovala vyceněním zubů, poté však pohlédla na Somnu. Její nepřátelský výraz polevil.

Ferlinka chtěla vědět, jak se zde družina dostala. Dobrodruzi se chvíli mezi sebou v Obecné řeči radili, nakonec pověděli Ferlince pravdu, že našli dopisy od čarodějky Sylvandriel v ruinách Nen’Ethilu, ve kterých se psalo, kde byla Neiklotova flotila, když přišla bouře. Ferlinka pokývala hlavou a vyzvala cizince, aby odevzdali své zbraně a ona je odvede k lordu Wyburnovi, který je vyslechne. Dobrodruzi souhlasili.

Ferlinka a její lučištníci odvedli hrdiny po dlážděné cestě až k paláci. Dala znamení vojákům na hradbách, aby spustili padací bránu.

Poté byli dobrodruzi přivedeni na nádvoří, kde je obklíčil oddíl těžkooděnců. Ferlinka oznámila Xallinovi, že půjde lordu Arandurovi a lordu Wyburnovi sdělit vše, co se dozvěděla a potom se budou moci on i jeho přátelé s oběma velmoži setkat. Zároveň zmínila, že lord Wyburn je mocný mág, který prohlédne jakoukoliv lež, takže doufá v zájmu cizinců, že říkají pravdu.

Družina čekala v nepříjemném tichu. Okolní stráže bedlivě sledovali každý pohyb dobrodruhů.

Pak se konečně otevřely hlavní dveře trůnní síně. Všichni těžkooděnci se postavili do pozoru. Z dveří vyšla ferlinka a dvě další postavy.

Kapitán oddílu představil cizincům místního velitele, lorda Arandura Thelnera a jeho rádce, lorda Wyburna. Lord Arandur byl z té rasy, která připomínala elfy. Měl dlouhé světlé vlasy a modré oči. Nosil černé plátové brnění, rudý plášť a u pasu se mu houpal meč s rubínem zasazeným v hrušce. Lord Wyburn svou podobou dobrodruhy zcela zaskočil. Jeho hlava byla dračí, tělo humanoidní, pokryté rudými šupinami. Byl o hlavu vyšší, než všichni okolo. Na sobě měl hnědošedou róbu a opíral se o hůl z tmavého dřeva.

“Vítejte ve Zlaté kopuli, cizinci,” řekl lord Arandur s úsměvem v tom zvláštním jazyce (Xallin ostatním tlumočil) “očekávali jsme vás.”

Dobrodruzi si vyměnili nechápavé pohledy.

“Můj rádce, lord Wyburn, předpovídal váš příchod,” pokračoval lord Arandur, “než však ale budeme pokračovat v našem rozhovoru, musíte vyhovět jednomu požadavku. Lord Wyburn a já si musíme promluvit s dívkou, která v sobě nese pouto ke Světu snů.”

Lord Wyburn se podíval na Somnu. “To budete jistě vy, že?” otázal se hlubokým hlasem. Somna se nejistě podívala na ostatní.

Dobrodruzi se mezi sebou poradili. Xallin se poté zeptal: “Proč chcete právě tohle?”

“Víme, že osud této dívky je propojen s duší velice mocné čarodějky. Čarodějky, kterou jsem kdysi osobně znal. Ta dívka s námi musí vstoupit do Světa snů a dovést nás k čarodějce,” odpověděl lord Arandur.

“Oni chtějí vstoupit do Snového světa? Tak to tu musí mít nějaké luxusní exotické hulení,” utrousil Ardurin v Obecné řeči. Xallin toto raději nepřekládal.

Dobrodruzi se poradili. Somna vyjádřila obavu, že co když se tito zvláštní velmoži pokusí ublížit Sylvandriel. Nakonec se však hrdinové domluvili na tom, že už došli tak strašně daleko, že Ma’arutyho slza je jistě blízko, a z toho důvodu stojí za to podstoupit toto riziko.

Somna nakonec souhlasila a odešla s lordem Arandurem a lordem Wyburnem z nádvoří směrem do palácových zahrad. Tam se všichni usadili na kamenné lavici u krásného záhonu fialových růží. Lord Wyburn pak položil levou ruku Somně na rameno. Zvedl pak pravou ruku, z drápu na jeho ukazováčku začal stoupat modrý dým. Wyburn tímto dýmem načrtl ve vzduchu před Somnou obrazec. Somna na něj s radostí hleděla, obdivolala jeho krásu a divila se, jak ladně obrazec postupně mění svůj tvar v další a další tvary. Ani si neuvědomila, kdy přesně usnula.

Somna, Wyburn a Arandur se zhmotnili v zahradě vedle kameného altánku ve Snovém světě.

Sylvandriel seděla před altánkem v trávě a četla si knihu. Když uviděla Somnu, hned vyskočila a usmála se od ucha k uchu. Když však poté uviděla další návštěvníky, objevil se v jejím obličeji překvapivý výraz.

Sylvandriel a Somna se objaly. Somna pak představila lorda Arandura a lorda Wyburna. Ve Snovém světě nebyly jazykové překážky, všichni si rozuměli bez problémů.

“Ráda vás poznávám, lorde Wyburne,” řekla Sylvandriel, “a jsem ráda, že se opět setkáváme, lorde Thelnere.”

“Nápodobně, má paní,” uklonil se Arandur, “rádi bychom si s vámi promluvili o samotě. Bylo by to možné?”

Sylvandriel se otočila k Somně. “Nebude ti to vadit, má milá Somno? Zatím si můžeš jít prohlédnout zahradu.”

Somna přikývla a odešla od ostatních cestičkou mezi záhony. Všechny rostliny v této snové zahradě byly velmi krásné, ovšem nepřirozeným a podivným způsobem. Somna se zkusila dotknout listů mohutného stromu, její prsty však prošly skrz listy jako by to byla jen mlha. Somna zahlédla na větvi pobíhat stejné fialové zvířátko, které zahlédla tehdy na své první cestě do hlubin Snového světa.

Pak uslyšela volání Sylvandriel a vrátila se za ostatními. Lord Arandur poděkoval Sylvandriel za milý rozhovor a Somně za to, že ten rozhovor umožnila. Lord Wyburn také oběma dívkám s úklonou poděkoval, pak se otočil, vyčaroval rudý portál a on i Arandur jím prošli. Somna ještě jednou Sylvandriel objala a pak se vydala za nimi.

Všichni se probrali zpátky v Bledém světě. Vydali se za družinou.

“Děkujeme hrdinové, že jste na nás počkali,” překládal Arandurova slova Xallin. Arandur pak řekl něco dalšího, ale Xallin se zarazil.

“Co říkal?” chtěli vědět ostatní.

Xallin zalapal po dechu. “Říkal, že je čas, abychom se seznámili s králem Neiklotem.”