Betremův očarovaný šíp prolomil Wyburnovu bariéru a narazil do skla přesýpacích hodin, kde způsobil prasklinu.

Elena nemohla uvěřit svým očím. Chvíli nebyla schopna pohybu ani slova, jen šokovaně stála a koukala na Betrema. Ten jí pohled opětoval, ošklivě se zašklebil a začal mizet ve stínech. Než zcela zmizel, stihla Elena ještě do vzduchu nakreslit obrazec. Sama nevěděla, jestli se jí podařilo Betrema hypnotizujícím kouzlem zasáhnout, protože se celý rozplynul ve stínech.

Atlin, Somna, Xallin a Gramdunil doběhli k Eleně.

“Co se sakra stalo? Proč Betrem vystřelil po hodinách? Zbláznil se?” ptal se vyděšeně Atlin.

“Museli ho ovládnout” vykřikla Elena.

“Kam mohl zmizet? Je neviditelný?” zeptala se Somna.

“Vypadá to tak, stále tam stojí.” řekl Atlin a přistoupil k strnulému Betremovi blíž. Díky své róbě ho mohl jako jediný z hrdinů vidět. Ale nebylo to, jako když viděl Liefa předtím. Z Betrema viděl jen jeho siluetu, zahalenou v zelenočerném světle. Namířil na něj světlo, nic se nestalo.

“Je to zvláštní. Hypnotická magie ho zřejmě zasáhla právě v té chvíli, když na něj začalo působit jeho vlastní kouzlo neviditelnosti.”

Mezitím se Wyburnovi plně vrátilo vědomí. Rudy drak využil toho, že Nierynn je zaměstnán bojem s Arandurem a nemůže zaštítit elfy před jeho ohněm. Vychrlil proto k rozevřené bráně, kterou stále proudily do sálu oddíly elfů, obrovskou ohnivou kouli. Sál naplnil odpudivý puch spáleného masa a řev hořících mužů. Plameny se rozšířily i na bránu samotnou a okolní trámy.

Lemmyenští využili chaosu v elfích řadách a zahájili protiútok.

“Podívejte!” vykřikla Somna a ukázala na hodiny, “Ta prasklina se šíří!”

Měla pravdu. Prasklina se začala zvětšovat, prosakovala z ní zlatá energie.

“Já se o to postarám,” prohlásil nevzrušeně Xallin. Vytáhl z brašny lektvar a celý jej vypil. Poté zčervenal, začal se třást a nakonec se celá jeho kůže zableskla. Xallin se pak otočil a jediným skokem se vyšvihl až na Wyburnova záda, odkud přeskočil až na přesýpací hodiny. Přistál na vrchní desce hodin, kde vytáhl další dávku své univerzální lepivou rychleschnoucí směs, kterou zacelil prasklinu na hodinách. Dobrodruzi na zemi zajásali. Xallin se usmál a zhluboka se uklonil.

V té chvíli jej najednou zasáhl paprsek zeleného světla. Kouzlo odhodilo Xallina proti zdi. Tvrdě do ní narazil, ztratil vědomí a spadl na zem.  

Dobrodruzi se podívali vedle sebe. K jejich překvapení zjistili, že na Xallina to zelené světlo vyslal Čestmír Šulka. Jeho oči zářily tmavě zeleným světlem a z jeho zátylku začaly vyrůstat slizká šedá chapadla.

Čestmír mávl rukou, čímž vyvolal poryv větru, který dobrodruhy srazil na zem. Poté natáhl ruku směrem k přesýpacím hodinám. Než však stihl cokoliv vyslovit, zasáhlo jej bleskové kouzlo, které ze země vyslal Gramdunil. Blesk Čestmíra odhodil a vypálil mu do břicha díru.  

Než se však dobrodruhům podařilo vstát, byl Čestmír již znovu na nohou. Díra v jeho břiše se sama začala zacelovat slizkou zelenošedou hmotou. Jeho novotvořená kůže byla šupinatá a vlhká.

Čestmír natáhl ruce a začal zaklínat, jeho kletbu však přerušilo Atlinovo protikouzlo. To arcimagistra rozzuřilo, vyslal po Atlinovi zelený blesk. Naštěstí v té chvíli stihla Elena přiskočit k Atlinovi a odstrčit jej do strany, takže blesk minul svůj cíl. Čestmír zbrunátněl vzteky, chapadla mu začala vyrůstat i ze zad.

Somna zkřížila ruce na prsou, zavřela oči, a pak prudce rozevřela náruč, z které vylétly tisíce bílých motýlů. Motýli obklopili Čestmíra. Jeho chapadla se snažily motýly odehnat. To však získalo dost času pro Gramdunila, který mezitím třel dlaněmi o sebe, mezi jeho prsty se roztančily drobné blesky. Elena se dotkla jeho ramene a začala zpívat povzbuzující melodii. Trpaslík ruce oddál a mezi nimi se vytvořil kulový blesk. Gramdunil vrhl tuto bleskovou kouli na motýli ovinutého Čestmíra, koule explodovala a odvrhla Čestmíra proti zdi. Byl celý popálený, místy až zuhelnatělý. Jeho tělem probíhala elektřina, která škubala jeho svaly.

V té chvíli se k družině přes oddíl těžkooděnců probojoval Lief. Ardurin se proti němu rozběhl a chtěl jej seknout svým tesákem, Lief se však úderu hbitě vyhnul a kopl trpasličího kapitána do spánku, čímž jej srazil na zem.

Atlin zasáhl Liefa ledovým kouzlem, kterým jej zpomalil. Somna elfovi kouzlem přikázala, aby upustil své zbraně. Elena pak přiskočila a zasáhla Liefa do stehna svým rapírem. Zraněný Lief se chtěl od dobrodruhů vzdálit, ležící Ardurin se však po něm prudce ze země vymrštil, chytil jej lstivě za kotníky a shodil na zem.

Ardurin bušil pěstmi do Liefa. Ten se chvíli bránil, poté zamumlal zaklínadlo, po které z jeho kůže začali vylézat stínoví pavouci. Ardurin raději od elfa odskočil, Atlin rychle přiběhl, aby trpaslíka osvítil. Lief se hbitě postavil na nohy a uskočil stranou. V té chvíli se však kolem něj sevřely dračí čelisti. Ozval se tlumený Liefův řev, který v zápětí utichl, když Wyburn skousl. Ozval se zvuk, jako když praská led. Wyburn se zatvářil zmateně a vyplivl. Místo elfích ostatků byla mezi kusy brnění a cárů oblečení jen hromada ledu a sněhu.

Když Nierynn, který doposud bojoval s Arandurem, uviděl, co udělal Wyburn, sprostě zaklel a začal prchat směrem k bráně. Elfí pěšáci se rozestoupili, aby mohl jejich velitel projít. Morálka elfských vojáků se ovšem s odchodem velitele znatelně zhoršila. Lord Arandur se připojil k Han’eal do první linie Lemmyenů, bitva se začala obracet v jejich prospěch.

Somna mezitím požádala Wyburna, aby se sehnul a ona mu mohla vylézt na hlavu a dostat se blíže k hodinám. Drak vypadal, že od chvíle, co měl v tlamě Liefa, mu není zrovna nejlépe. Byl celý bledý a opocený. Prosbě Somny však vyhověl. Když se dostala do výšky, vytvořila kolem hodin kouzelnou bariéru.

Mezitím si Atlin s Gramdunilem všimli, že se Čestmír už zase zvedá ze země. Vypadal už zcela jinak než předtím. Celý šupinatý. prorostlý chapadly, která po jeho těla roznášela zelený sliz, což napomáhalo hojit jeho zranění.

Čestmír namířil chapadlem na přesýpací hodiny, Atlin však jeho zaklínání opět přerušil protikouzlem. Gramdunil poté vyslal po Čestmírovi další blesk, ten ho však stihl odvrátit štítovým kouzlem. Čestmír poté rozčíleně zařval magická slova v odpudivém mlaskavém jazyce a zasáhl oba čaroděje paprskem rudého světla.

Atlin i Gramdunil spadli na zem a začali se svíjet v bolestech. Bylo to, jakoby je ta kletba chtěla roztrhat zevnitř. Měli pocit, že se jim lámou kosti, trhají se šlachy, praskají střeva. Nikdy nezažili větší utrpení.

Když to uviděl Wyburn, hned vychrlil na Čestmíra oheň. Dal do toho všechnu svou sílu. Čestmír sice stihl použít štítové kouzlo, dračí oheň byl ale tak mocný, že stejně arcimagistra popálil. Čestmír ztratil koncentraci na svou mučící kletbu. Atlin a Gramdunil se přestali svíjet. Krutou bolest však cítili stále.

Elena a Ardurin přiskočili k Čestmírovi a zaútočili na něj. Každý jejich výpad a úder odrazily jeho chapadla. Bylo však vidět, že arcimagistrovi dochází síly. Posbíral ještě zbytky sil, aby je zasáhl znehybňujícím kouzlem a pak se vydal dál.

Poté Čestmír namířil svá chapadla k přesýpacím hodinám a vyslal na ně vlnu disruptivní magické energie. Somna se snažila celistvost bariéry udržet, jak to jen šlo, arcimagistr do svého kouzla vložil téměř veškeré zbytky sil, takže nakonec uspěl. Bariéra praskla a kolem se rozletěla tlaková vlna, Somně se naštěstí podařilo udržet se na dračí hlavě. Když uviděla, že Čestmír znovu natahuje ruku k hodinám, podařilo se poslat hejno motýlů, které arcimagistra obklopilo a oslepilo. Čestmír vystřelil paprsek zeleného světla poslepu, hodiny těsně minul. Motýli zazářili ostrým světlem, až z toho arcimagistra rozbolela hlava. Tím ztratil koncentraci na své znehybňující kouzlo. Elena se hbitě zvedla, popadla svůj rapír, přiskočila k Čestmírovi a vší silou bodla. Čepel rapíru prošla mezi žebry skrz hrudník. Čestmír se začal dusit černou krví. Po chvíli padl bez hnutí na zem.

Elena vytáhla z arcimagistra svůj rapír. Rozzuřená a znechucená do něj kopla. Poté se rozhlédla, uviděla ležícího Atlina, Gramdunila a také Xallina. Běžela k nim, aby jim svou léčivou magií dodala síly.

Somna z dračí hlavy shlédla na bojiště. Lemmyeni začali elfy tlačit zpět směrem k hořící bráně. Somna až teď uviděla, že elfí lučištníky celou dobu vede lady Anomis. Somna jí poslala telepaticky zprávu. Jejich oči se přes půlku dlouhého sálu setkaly. Somna poskytla Anomis mnoho informací o tom, jakou má Slza moc. O tom, proč je tak důležité zabránit tomu, aby se nedostala do špatných rukou. Somna cítila, jak se v mysli i srdci elfské velitelky odehrává boj. Mezi její povinností a oddaností a mezi tím, co je správné. Nakonec Anomis zavelela svým oddílům na ústup. Somna radostně a unaveně vydechla.

Mezitím Ardurin vytáhl z pouzdra ve svém opasku lahvičku, vypil ji a zneviditelnil se. Nikdo v okolí si toho nevšiml

—————————————————————————————————————————–

Lord Vellis mezitím stále bojoval s Nathanielem. Zvolený moudrosti začal souboj prohrávat. Vellisovi se podařilo prolomit jeho obranná kouzla. Nyní vrhal po něm vrhal jeden tyrkysový blesk za druhým, arcimagistr se jen s vypětím posledních sil dokázal bránit.

Pak si ale Vellis všiml pod sebou, že jeho lučištníci začínají ustupovat. Ohlédl se, aby se podíval, co se děje. Nathaniel nepozornosti soupeře využil a poslal na salvu ohnivých střel. Část z nich zachytila tyrkysová mlha, ostatní však elfa zasáhly. Vellis zařval bolestí. Poté sevřel svou hůl pevně oběma rukama a namířil ji proti Nathanielovi. Ze špičky hole vystřelily tyrkysové řetězy, které arcimagistra obklopily a začaly dusit. Nathaniel se snažil z řetězů vymanit, Vellis byl však silnější. Pevně svého soupeře držel na místě, nemohl ale provádět žádná jiná kouzla.

Vellis se rozhlédl kolem a uviděl, že většina jeho vojska je mrtvá a lučištníci pod velením Anomis opustili bojiště. Uviděl zbytky Veshaltrisovy zbroje v hromádce ledu u nohou draka. Hned si domyslel, co se stalo. Pak uviděl na nádvoří stát Nieryna. Kolem něj tančily zlaté runy. Vellis poznal, že se paladin chystá vyslovit Slovo návratu. A aby ho mohl vyslovit, musel vyjít ven, aby na něj nepůsobily kouzelné runy v trůnním sále.

“Ne! Počkejte Nierynne! Nenechávejte mě tady! Vemte mě sebou!” poslal vystrašený Vellis paladinovi telepaticky zprávu. Nierynn se na Vellise chladně podíval. Poté vyslovil magické slovo, zazářil zlatým světlem a poté zmizel.

Vellis byl v šoku. Vojsko bylo zdecimované, spojenci ho zradili a souboj s tím zatraceným člověkem ho vyčerpal tak, že neměl dost sil na to, aby se přemístil pryč. Po několika vteřinách si uvědomil, že má jen jednu možnost, jak by mohl zvítězit a získat korunu. Pro Ztracené dědictví byl ochoten udělat cokoliv. I kdyby to mělo stát jeho vlastní duši.

Vellis zavřel oči a pronesl prastará slova. Celý rituál proběhl v několika vteřinách. Smlouva s těmi, jejichž jména se i on sám obával vyslovit, byla uzavřena. Ucítil, jak se jeho tělo naplňuje energií. Byla sladká a temná. A bylo jí mnoho. Také ucítil, že tato energie umocňuje jeho vztek a jeho krvežíznivost.

Vellis věděl, že tuto nově nabytou sílu bude možné použít jen k šíření bolesti a zkázy. Vyhovovalo mu to. Neměl v zájmu utíkat, nebyl jako ti ostatní zbabělci ze Senátu. Svého statusu dosáhl díky stovkám let píle. Věděl, že aby něco získal, musí podstoupit riziko. A teď, konečně, byla Ma’arutyho slza tak blízko. Jen několik mrzkých smrtelníků mu stálo v cestě. Brzy se stane nejmocnějším elfem v historii, legendárním hrdinou, který vrátí Ztracené dědictví zpět elfskému národu. Nejprve ovládne Vel’Medon, zruší Senát, stane se velekrálem, mocnějším a slavnějším, než byl sám Neiklot. Co na tom, že aby toho dosáhl, musí uzavřít smlouvu o věčném zatracení své duše? Až získá Ma’arutyho slzu, přestane stárnout a nikdo na světě nebude mít sílu na to, aby mu stál v cestě.

Barva řetězů, které držely Nathaniela, se změnila z tyrkysové a černou. Nathaniel řval bolestí. Vellise ten zvuk unavoval, proto vyvolal roubík, kterým zacpal čaroději ústa. Poté vyslal část své energie do své hole, věděl, že je jí dost na to, aby udržela arcimagistra ve vzduchu spoutaného. Rozhodl se, že jej zabije jako posledního. Chtěl si vychutnat svůj triumf. Chtěl, aby ten pošetilý člověk z výšky sledoval své spojence umírat. A pak chtěl Nathaniela mučit. Chtěl si užívat bolest, kterou způsobuje tomu, o kterém hlupáci říkají, že je nejmocnější čaroděj Menirthu. Vellis byl ochoten připustit, že je možná nejmocnějším čarodějem z lidské rasy. To bylo ale stejně bezpředmětné, jako kdo je nejmocnější mravenec z mraveniště na jeho zahrádce.

Vellis slétl na zem. Natáhl dlaň, z které vyšlehl černý řetězový blesk. Prošel těly jeho nepřátel a spálil je na popel. Blesk byl ovšem silnější, než Vellis očekával. Neměl tuto nově získanou magii zcela pod kontrolou. Blesk nakonec přeskočil z nepřátel na jeho vlastní vojáky. Zabil asi tři tucty elfů, než Vellis přišel na to, jak ho zastavit. Ostatní elfové tomu vyděšeně přihlíželi, ti ze zadních linií začali prchat pryč. Vellisovi na tom nezáleželo. Nepotřeboval je. Když ostatní elfí vojáci viděli, že je jejich velitel za dezerci nijak netrestá, začali prchat také.

Vellis kráčel pomalu kupředu. Vyvolal kolem sebe tři černé kulové blesky, spálili každého Lemmyena, který se odvážil přiblížit. Prohlížel si sál. Lemmyeni před ním couvali. Všichni, kromě jejich velitele, který stál uprostřed s mečem a štítem a čekal. Promlouval něco ke svým vojákům v tom jejich jazyce. Vellis se podivil tomu, že za velitelem vidí ferlinku. Vlastně od chvíle, kdy s tou částí flotily, které se podařilo překonat tu zatracenou bouřku, zakotvil u ostrova, nevycházel z údivu. Očekával, že Ma’arutyho slza byla všechna ta desetiletí chráněna. Ale rozhodně nečekal, že ho na ostrově čekají Lemmyenští těžkooděnci, drak, ferlinka a pohyblivé sochy.

Vellis si prohlédl zbytek sálu. Za Lemmyeny ležel drak, vypadal bledě a ochable. Vellis si pomyslel, že se mu do těla musel dostat Veshaltrisův jed. Za drakem na schodech uviděl Vellis své staré známé. Ty dvě kurvy, co ho obelhaly a ukradly mu dopisy z Nen’Ethilu. Stáli tam a vedle nich ten jejich velitel, smradlavý zakrslík. Jejich jména si vlastně skutečně nikdy nezapamatoval, věděl ale, že budou pykat za to, co mu udělaly.

A na konci sálu, na čele kdysi mocného krále, se lesklo Ztracené dědictví. Vellis si Slzu nemohl předtím pořádně prohlédnout. Byla překrásná.

Poté se Vellis podíval na velitele Lemmyenů. Poslal mu do mysli vzkaz: “Uhni, ty nuzný červe, a možná tě nechám žít dost dlouho na to, aby jsi mohl být svědkem mé korunovace,”

“Ne.” ozvala se Vellisovi v hlavě odpověď.

“Ne? Kdo si jako myslíš, že jsi, že se mi stavíš do cesty?”

“Jsem lord Arandur z rodu Thelnerů. To si zapamatuj. Chci, aby jsi znal jméno toho, kdo tě zabije.”

Vellis se zachechtal. V tom se Arandur rozběhl. Byl nečekaně rychlý. Vellis po něm nedbale vyslal černý blesk. Arandur mu nastavil štít. K Vellisově překvapení se blesk odrazil a letěl přímo proti němu. Musel použít štítové kouzlo, aby blesk zastavil, byl však natolik mocný, že Vellise zranil. Arandur přiběhl blíže, vyhnul se kulovým blesků a zasáhl svého soupeře do ramene. Úder zpomalila Vellisova černá mlha, ale i tak se meč zaryl hluboko. Vellis byl ale tak plný černé energie, že bolest téměř necítil. Natáhl k soupeři ruku, z jeho prstů vyšlehly černé blesky. Energie začala Arandurem třást, jeho kůže začala černat. V tom ucítil Vellis, jako by do něj někdo strčil. Jeho kouzlo bylo přerušeno. Vellis si uvědomil, že byl do boku do stehna zasažen šípem, ta zatracená ferlinka se vložila do jejich souboje. Vellis se rozzuřil za tu urážku a natáhl k ferlince ruku. V tom jej zasáhl do ruky Arandur zasáhl mečem, uťal mu dva prsty. Vellis byl nepříčetný vzteky, skočil na Arandura a chytil jej za krk. Nevnímal čepel, která byla zaražena v jeho břiše, nevnímal šípy, které mu zabodávaly do zad. Cítil jen bleskovou magii, která přecházela na jeho soupeře a pálila ho na uhel. Cítil jen slast z toho, že konečně zabije tohohle otravného švába, tuhle špínu.

Začal se cítit ospalý. Okolí se postupně začalo ztrácet. Najednou byl v černočerné tmě. Uprostřed nicoty. Rozhlížel se kolem sebe, ale nic neviděl. Připadalo mu ale, že v té tmě není sám. Postupně si začal uvědomovat, jak strašnou chybu udělal. Z dálky se začal ozývat smích.

—————————————————————————————————————————-

Han’Eal doběhla k lordu Arandurovi. Bylo ale příliš pozdě. Z jejího velitele zbyla po souboji s Vellisem jen hromádka prachu. Han’Eal se bledá sesenula na podlahu. Po tváři jí tekly slzy.

Somna a Elena sledovaly sál ze schodiště. Nemohli tomu uvěřit. Bylo po bitvě. Jejich nepřátelé byli poraženi. Atlin, Gramdunil a Xallin se pomalu začali zvedat ze země, Eleně se podařilo dodat jim sílu. Somna uviděla, že řetězy, které obklopovaly ve vzduchu arcimagistra Nathaniela, se začaly trhat. Stihle k němu poslat hejno motýlů, které ho zachytily, když začal padat. Byl naprosto vysílený.

Když Atlin vstal, rozhlédl se kolem sebe. V té chvíli si všiml dvou postav, jedna byla nízká, druhá vysoká. Obě byly až vzadu, na konci sálu, jen několik sáhů od trůnu. Atlin si uvědomil, že je to Ardurin a Sběratel. Opatrně se vyhýbali nášlapným runovým pastem, které byly kolem trůnu. Vypadalo to, že o sobě navzájem ani neví.

“Hej! Stůjte!” zařval na ně Atlin.

Ardurin i Sběratel se k němu otočili. Ardurin strnul, Sběratel se však rozběhl k trůnu. Při tom šlápl na jednu z pastí. Nastala exploze, která odhodila Sběratele stranou a přerušila jeho neviditelnost. Vaeloři se hned aktivovali a rozběhli se k němu.

Sběratel natáhl ruce a zahlaholil několik kouzelných slov. Kolem hlav Vaelorů se zhmotnila žlutá mlha, která je oslepila. Vaeloři se naslepo snažili Sběratele chytit. Elena načrtla do vzduchu obrazec, kterým uvedla Sběratele do hypnózy. To přerušilo jeho soustředění, mlha zmizela a Vaeloři se ho chopili.

Toho zmatku chtěl využít Ardurin, udělal několik dobře mířených kroků a ocitl se hned vedle trůnu. Natáhl ruku ke koruně.

“Ne!” zakřičel Atlin a natáhl ruku. Jeho tetování zazářila, z prstů vyšlehl paprsek stříbrného světla, který trpaslíka zasáhl a paralizoval.

Dobrodruzi si z hluboka oddechli.

A pak se ozval zvuk, jako když někdo rozbije sklo. Sálem proběhla tlaková vlna, která každého, kdo stál, shodila na zem. Neiklotova koruna praskla a rozpadla se. Ma’arutyho slza však zůstala na Neiklotově čele, do kterého začala postupně zarůstat.

Dobrodruzi se otočili. Pod rozbitými přesýpacími hodinami u Čestmírova těla stál Betrem. V jedné ruce držel luk, v druhé amulet. Jeho oči zářily tmavě zeleným světlem a z jeho zátylku začaly vyrůstat slizká šedá chapadla.

Trůnní sál, palác i celá Zlatá kopule, vše se začalo rozpadat. Neiklot povstal ze svého trůnu. Jeho oči svítily zelenožlutou barvou. Protáhl se, jeho klouby zapraskaly. Usmál se.

Sběratel zaklel a proměnil se v oblak zlatého dýmu. V této podobě odletěl pryč.

Dobrodruzi a zbývající Lemmyeni neměli kam utéct. Na jedné straně stál Neiklot, na druhé Betrem.

V tom se u zdi sálu, přímo vedle nich, objevil portál ze zlatého světla. A z něj vyšla hnědovlasá dívka.

“Tudy! Rychle!” křikla lámavou Lemmyenštinou. Jednou rukou držela portál otevřený, druhou gestikulovala Lemmyenům, aby si pospíšili.

Dobrodruzi jí poznali. Byla to ta dívka, s kterou se tehdy setkali v Nen’Ethilské knihovně.

Lemmyeni začali prchat portálem. Wyburn, který vypadal, že každou chvíli upadne do bezvědomí, se proměnil do humanoidní podoby. Han’Eal k němu přiběhla a dovedla jej k portálu. Vyčerpaný Nathaniel je následoval.

Atlin rychle ukončil kouzlo, které zadržovalo Ardurina. Ten neváhal, vytáhl z prašny lahvičku plnou šedého prášku a mrskl s ní o podlahu. Kolem trůnu se roznesla hustá šedá mlha.

Somna na druhé straně poslala proti Betremovi hejno motýlů. Byla už ale strašně vysílená. Stačilo, aby se jich motýlů jen dotkla Betremova chapadla, a praskly jako mýdlové bubliny.

I Xallin byl vysílený, přesto hodil na Betrema třaskavý lektvar. Hod byl ovšem pomalý a slabý, Betrem lektvar odhodil chapadlem pryč, exploze jej vůbec nezasáhla.

Několik těžkooděnců rozběhlo proti Betremovi. Ten ani nepotřeboval zbraň. Holýma rukama a chapadly začal jednoho vojáka po druhém trhat na kusy.

Lemmyeni probíhali portálem, ještě jich však hodně zbývalo. Hnědovlasá dívka vypadala vyčerpaně, portál nyní udržovala otevřený oběma rukama.

“Rychle! Pospěště si!” volala.

Atlin si s hrůzou uvědomil, že je portál příliš malý a Betrem a Neiklot příliš blízko. Všichni se nestihnou dostat pryč.

V tom se z mlhy vynořil Ardurin. Vypadal klidně.

“Kapitáne! Rychle, musíte proběhnout portálem.”

Ardurin se rozhlédl kolem.

“Jděte vy. Já je tady zatím zdržím.”

“Cože? Ne, to nemůžete! Musíte se zachránit.”

“Kapitán opouští tonoucí loď jako poslední. Jděte!”

S těmito slovy se Ardurin otočil směrem k Betremovi a i po něm vrhnul lahvičku s šedivým dýmem.

V tom z druhé mlhy vynořil Neiklot. Namířil na trpaslíka meč. Ardurina obklopilo žlutozelené světlo. Ardurin se vznesl do vzduchu a začal se dusit.

“U-tí-kej-te…” sípal směrem k Atlinovi. Podařilo se mu dotknout safíru na svém opasku, objevil se záblesk a trpaslík zmizel. Objevil se za Neiklotem. Tasil nůž a plnou silou jej zabodl králi do zad.

Neiklot se k trpaslíkovi otočil. Nůž měl stále zaražený v zádech. Ardurin na něj plivl a udeřil jej pěstí do rozkroku. Nedal najevo žádnou bolest. Popadl Ardurina za krk a zvedl ho do vzduchu. Ardurin se chtěl opět dotknout safíru, Neiklot mu však pravou ruku chytil a trhl. Ozvalo se prasknutí, Ardurin zařval bolestí.

Atlin z posledních zbytků sil vyvolal magickou střelu, kterou trefil Neiklota do zad. Velekrál trpaslíka pustil, otočil se a natáhl ruku. Atlin se strachy nedokázal ani hnout.

“Ne!” zařval Ardurin a dotkl se levou rukou safíru. Přemístil se přímo nad Neiklota. Celou svou vahou mu spadl na hlavu. Neiklot ze sebe trpaslíka shodil, vypadal dost rozčíleně. Telekineticky Ardurina a mrskl s ním proti zdi. Náraz vyrazil trpaslíkovi dech.

Atlin se na to nemohl dívat. Portálem prošli poslední Lemmyeni, zbyli jen on, Xallin, Elena a Somna. Dívka křičela bolestí a vysílením, portál se začal uzavírat.

Z mlhy na druhé straně se vynořil Betrem.

Somna se na něj podívala.

„Ještě se uvidíme,“ řekla mu telepaticky.

„Nemyslím si,“ odpověděl Betrem.

Neiklot k nim pohlédl. Natáhl ruku. Atlin cítil, jak jej temná magie zvedá ze země a drtí jeho hruď. Nemohl dýchat.

V té chvíli se znovu nad Neiklotem objevil Ardurin. Spadl přímo na něj, snažil se mu levou rukou vyškrábat oči. Neiklot trpaslíka ze sebe shodil na zem. Pak se k němu sehnul, levou rukou ho zvednul a pravou jej chytil za krk. A trhnul.

“Ne!” zakřičel Atlin, zatímco jej hnědovlasá dívka chytla za límec a táhla do uzavírajícího se portálu. Když byl v portálu, sevřela jeho pravé nohy Neiklotova ruka. Táhla ho zpátky. Dívka, ostatní dobrodruzi a i několik Lemmyenů tahali Atlina k sobě, Neiklot měl však víc síly, než oni všichni dohromady.

Atlin cítil, že Neiklot přemohl ostatní a táhne ho ven. V té chvíli dívka portál prudce uzavřela. A tak zůstal Atlin na správné straně. Skoro celý.