Byla to velká, tmavá, vlhká jeskyně. Osvětlovalo ji jen jakési světlo, které jistě nebylo přirozeného původu. Trpaslík Took Bogram se tam jednoho dne probudil, v jednom z výklenků, kterých bylo v jeskyni plno. Bylo to místo, kde žilo asi další tři tucty odpudivých chudáků. Jedinný vchod do jeskyně byly točité schody, které se vinuly podél kameného sloupu uprostřed jeskyně. Z vnější strany schodů byla kamená zeď, takže ze schodiště bylo vidět jen pár prvních schodů, ostatní mizely ve tmě. Po rozpravě s několika lidmi zjistil, že jsou všichni vězni jakéhosi „pána“, který do jámy občas zavítá, v doprovodu svých ozbrojených nohsledů. Určí jednoho z lidí, kterého odvedou, a o pár dní později se vrátí bez ruky, nebo naopak s rukou navíc. Tito mutanti byli všeho druhu, Took dokonce zahlédl jednoho, který byl z poloviny kroll a z druhé poloviny jakýsi tmavý elf. Naštěstí se trpaslíkovi podařilo najít v jednom výklenku někoho, koho dobře znal. Byl to jeho bratr, Lathers. Took si toho moc nevzpomínal, ale věděl, že poslední chvíle v reálném světě trávil s bratrem. Je tedy pravděpodobné, že je do té díry přivedli společně.
Took nevěděl, jak dlouho v té zatracené díře byl, ale věděl, že to je už přílíš dlouho. Jen díky bratrovi, se kterým si mohl promluvit, zůstal alespoň částečně při zdravém rozumu. Všichni ostatní v té zatracené díře byli blázni. Nováčci obvykle několik dní vymýšleli plán útěku, ale o pár dní později všichni ztraliti sílu. I Took cítil, že ho pobyt v jámě oslabuje. Každý den mžoural do tmy nad sebou a plánoval, jakým způsobem se dostat ven.
Z komnat nad schody nescházel jen čaroděj. Přicházeli totiž také nohsledi, kteří přinesli bednu s jídlem. Několik ze silnějších vězňů se jí ujali, ti si vzali velký kus pro tebe a zbytek rozházeli ostatním obyvatelům jámy. Took po pár dnech se s Lathersem rozhodli zmocnit se dodávek jídla, protože nespravedlivému rozdělování nechtěli dál přihlížet a hlavně měli hlad. Překonat dosavadní „siláky“ nebylo obtížné. Ovšem trpaslíci věděli, že jim to ti chlapi jen tak neodpustí a museli být stále na pozoru, kdyby měla přijít jejich odplata.
Took měl díky získanému postavení možnost prohlídnout si podrobně obyvatele jámy. Většina chudáků si nebyla schopna ani spočítat si prsty. Pár chlapů bylo silných, a také nově příchozí vždy znamenali šanci získat nové spojence pro útěk. A tak trpaslíci trávili čas přesvědčováním bojeschopných vězňů. Took také často ve výklenkách cvičil a nebo bušil do zdi, aby ze sebe vyplavil frustraci z toho odporného vězení. Vždy když se objevila postava v bílém plášti, postavily se Tookovi na týlu chloupky. Všichni lidé z jámy před „pánem“ utíkali nebo se jen plazili do výklenků, ale on si vždy vzal koho chtěl.
Dny a týdny plynuly. Tookovi čas běžel pomalu, byla to noční můra. Ovšem posledních pár dní to bylo jiné, než předtím. Začalo to tím, že se objevovali zajímaví nováčci. Jako první se objevil jeden vysoký, plavovlasý elf. Podle šrámů a drsných rysů Took usoudil, že je to lovec. Ačkoli Took elfy neměl rád, stejně jako všichni trpaslíci, byl rád za nováčka, který se zdál být užitěčný. Oslovil ho, když si šel pro jídlo. „Nenech, ať tě to zlomí,“ řekl, „brzo odtud vypadneme.“ Elf přikývl, vzal si jídlo a šel pryč. Později se objevil nějaký silný chlap, který si říkal Lemmy. Byl to urostlý, vousatý muž, Tookovi byl hned sympatický. Kdo mu ale vůbec sympatický nebyl, byl druhý nováček. Byl to zvláštní muž s tmavou kůží, ze kterého Tookovi bežel mráz po zádech. Hodně mluvil a také zpíval děsivé melodie.
O pár dní později došlo k bitce. Bitky nebyly v jámě vůbec neobvyklé, ale při téhle se zapojilo více lidí než obvykle. Začalo to pravděpodobně tím, že nějací ze „siláků“ zjistili, že se v jednom výklenku schovává jakási elfka. Ženy nebyly v díře obvyklé, navíc chlapi byli v díře už velmi dlouho. Ovšem situace vůbec neprobíhala tak, jak by přihlížející čekali. Elfka s nimi klidně mluvila a pak jednoho kopla mezi nohy a snažila se utéct. Druhý chlap ji chytil, jakmile vyběhla na římsu, a stáhl ji na zem. Na zemi mu dala takový úder loktem, až mu odletělo pár zubů. Rvačka pokračovala, blíže k ní přispěchal Lemmy a taky ten elfí lovec, který byl očividně nadšený z přítomnosti jiného elfa. Jeden ze siláků se rozeběhl a oba vstávající rváče srazil z okraje římsy, sám si u toho rozbil hlavu. Dnéss se nic nestalo. „Siláci“ ze šarvátky nevyšli nejlépe. V kalužích krve zůstali ležet na zemi.
Lemmy, lovec a elfka pak odešli do jednoho z výklenků. Took a Lathers se rozhodli je jít okamžitě oslovit, protože přesně takové společníky k útěku potřebovali. Přes počáteční nedůvěru se nakonec všichni přítomní rozhodli spolupracovat, a to i Dnéss, stydlivá, koule-nakopávající elfka. Ke skupince se přidal i Lakatoš, onen zpívající cikán. Ostatní ve skupině mu sice nedůvěřovali, Lemmy dokonce tvrdil, že ten muž tvrdil, že je čaroděj, ale Took a Lathers je přesvědčili, že potřebujem všechny, kteří můžou pomoci. Poté se rozběhla debata o tom, jakým způsobem by se mělo utéct. Lakatoš a Lathers se vydali do jeskyně najít někoho, kdo by mohl vědět nějaké informace. Našli Evžena, starce, který už se párkrát pokusil utéct, ale vždy neúspěšně. „Pánovi“ nohsledi byli ozbrojeni, navíc prý jeden z nich byl lítá bestie, které říkali Opičák. Byl to obrovský muž s gorilí hlavou. Řekl, že uteče s nimi, ale sám jim nemůže pomoci. Skupina se ozbrojila kameny a šla spát. Po odpočinku se rozhodli napadnout ty, kteří přinesli dolů bednu. Pod lavinou kamenu a úderů pěstmi se sesuli na zem. Took a Lemmy si vzali jejich obušky. Lathers se poté rozběhl do schodů, zatímco ostatní vyprovokovali ostatní vězně k rámusu. Lathers nahoře oznámil, že vězni skopali stráže bedny. Velitel strážných nařídil protiútok. Ovšem hned jak bachaři opustili dole schodiště, byli napadeni vším, co rebelové měli. Největší problémy dělal rebelům Opičák, ale toho se podařilo díky Dnéss oslepit. Lakatošovi se podařilo pár dobrých hodů kamenem, stejně tak elfímu lovci. Lemmy společně s Tookem rozdávali rány zcizenými obušky, a strážní jeden po druhém byli sraženi k zemi. Když byl poražen i vůdce strážných, jedinný zbylý strážný byl přesvědčem Lathersem, aby sklonil zbraň a přidal se k utěčencům. Celá skupina poté vyběhla nahoru do místnosti nohsledů a našli Lakatoše, který tam zřejmě odběhl během boje. Všichni se přirozeně naštvali. Trpaslík Lathers řekl ostatním, že mu připadá, jakoby cikán něco skrýval. Rozběsněný mastičkár poté romovi oznámil, že jestli nevydá co našel, potká jeho nos nos zemi. Lakatoš nakonec svolil a dal ostatním dýku, kterou našel. Dýku si vzal Took. Pokračovali do místnosti dál, kde prohledali pár beden, vzali si nějaké jídlo a pokračovali. Cesta dál vedla přes most, který spojoval kamenou věž s ochozen, kde byla železná mříž, která oddělovala zbytek čarodějova doupěte.
Skupina poslala dál Lakatoše. Lakatoš nechtěl, ale ostatní byli důrazní. A tak přešel most bez obtíží, ale pak to začlo. Když to Took viděl, nemohl uvěřit svým očím. Ten bláznivý Rom z nenadání vytáhl křesadlo, které také zřejmě našel v minulé místnosti, a zapálil nosné lano mostu. Took a Tulcakelame okamžitě vyběhli, ostatní na něj začali křičet. Za ozvěny Lathersova a Dnéssiinino přesvědčování a Lemmyho nasraného vyhrožování se Took řítil přes most. Lakatošovi se podařilo přesvědčit elfa, aby se nepokoušel mu překazit jeho plány. Tooka ale přesvědčit nestačil.
Nasraný trpaslík zařval: „R´hut, Ha´ak menu zigil burk,“ a vrhl se na cikána.
Lakatoš a Took se začali přetahovat na okraji mostu. Took byl sice silný, ale Lakatoš byl fanatický odhodlaný. Dlouho ale cikán nevydržel. Took ho strhl na zem a začal do něj bušit. Ostatní z družiny už přeběhli přes most, Lemmy Tookovi pomohl zpacifikovat Lakatoše, ostatní začali hasit oheň. Marně. Přes most stihli přeběhnout už jen Evžen, jeden kroll a další dva vězni a také strážný. Pak se most zřítil a asi půl tuctu lidí zahučelo do temnoty pod nimi.
Took byl vzteky bez sebe.
Rozhodl se, že Lakatoše zabije. Lathers mu to zkoušel rozmlouval, ale Took věděl, že to je něco, co je třeba vykonat. Porušil trpaslíkovu důvěru, ohrozil je všechny na životě, musí zemřít. Took mu dupl patou na obličej. Lakatoš se poté už ani nehnul. Ostatní se snažili zvednout mříž. Lemmy, Took a Tolcakelame s ní ani s vypětím sil nehnuli, ale poté co se zapojila elfka Dnéss, podařilo se jí nadzvednout. Všichni přeběhli na druhou stranu. Dříve než Took prošel, řekl Lathersovi, že by se měl Lakatoš pohřbít. „Jak to chceš udělat?“ zeptal se jeho bratr. „Takhle,“ pravil Took a zkopnul Lakatoše z jeskynní římsy dolů do jámy. Pak oba trpaslíci prošli pod branou. Co ale nikdo z nich nevěděl bylo to, že Lakatošovi se v jedné z beden v místnosti strážných podařilo najít ostrou dýku a pár stříbrných. Ty teď leží spolu s ním v té díře.
Před utečenci se nyní rýsovala chodba, jejíchž strany lemovala řada dveří. Otevřeli jedny dveře.
Byla to laboratoř „pána“. Byly tam mučící nástroje, kopa mrtvých těl. Took se k jedné hromadě přiblížil. Půlka jednoho těla po něm náhle chmátla a pevně ho chytila za ruce. Took se chtěl odkopnout, ale nemrtvý byl silný. S pomocí ostatních na poslední chvíli unikl žlutým zubům smrti.
Skupina se vydala prozkoumat další dveře. V místnosti za nimi byla jatka. Na podlaze bylo mnoho těl, zřejmě to bylo čarodějovo skladiště. Odporný puch je doprovodil z místnosti. Dnéss řekla ostatním, že cítila jakousi nadpřirozenou přítomnost v té místnosti. Mohlo to znamenat to, že černokněžník se dozvěděl o našem útěku.
Za třetími dveřmi byly klece. V ohromných kovových klecích byli dva velcí bílí vlci. Zadní stěnu místnosti lemovaly klícky s drobnějšími zvířaty, jako kočky, potkani, veverky a podobně. Elfí lovec se usmál. Chtěl se zvířatům přiblížit, ale ostatní chtěli odejít, takže šel s nimi.
V poslední místnosti měli utečenci štěstí. Byla to místnost plná postelí, stolů, truhel a podobně. Na všem byla velká vrstva prachu, „pán“ ji pravděpodobně nevyužíval. Po menším zkoumání bylo všem jasné, co to je za místnost. Bylo to něco na způsob kasárny, místnost napěchovaná zbraněmi a zbrojemi. Took se s radostí oblékl do kroužkové košile a nasadil si železnou přilbici. Také si vzal válečnou sekeru a štít. Jeho bratr Lathers si pomohl k válečnému kladivu. Lemmy si zvolil meč, elf Tulcakelame si vzal luk a toulec šípů. Dnéss si vybrala okovanou hůl. Evžen si nevzal nic. Kroll, který se představil jako „Brok nasraný“, si vzal házecí nože. Strážný si našel krátký meč. Dva vězni si každý vzali jednu dýku. Místnost ještě párkrát prohlédli, poté se vydali dál chodbou.
Čím dále skupina pokračovala chodbou, tím více se Tookovi stavěly chloupky na týle. Všichni tušili, že finální střet nebude daleko. Dospěli až k jedné zatáčce, kde byly na jedné straně masivní dveře, na druhé straně se chodba klikatila dále. Nakoukli dovnitř. Místnosti dominoval veliký obraz krásné ženy, která držela v jedné ruce dýku, v druhé pohár s vínem. Pod obrazem seděl čaroděj. Otočený zády k nově příchozím si mumlal. Po stranách místnosti byly koštěné sochy, police s knihami, stoly. Po boku čaroděje stáli dva umrlci. Asi na půl cesty mezi dveřmi a obrazem stáli ještě další dva umrlci.
Nikdo z nich nedal na sobě znát o příchozích. Proto se rozhodli, že zkusí nejprve projít dále chodbou, a čaroději utéct. Lemmy tam ale zůstal. Nemohl od rituálu odtrhnout oči.
Na konci chodby byla zamčená mříž. S tou by nikdo nepohnul. Bývalí vězni se museli vrátit zpět. Přišli právě ve chvíli, kdy se od stěny začali zvedat kostlivci. Čerstvě ozbrojení dobrodruzi vyběhli na steč.
Lovec vystřelil šíp na čaroděje, do cesty se ale postavil umrlec. Lemmy zařval bojový pokřik a seknul do jednoho umrlce se zvířecí silou, až umrlci odletěla paže. Brok házel do umrlců nože, ale nebylo to moc efektivní. Dnéss se s holí točila jako burgorský taneční mistr. Took a Lathers bojovali zády k sobě, bránili jeden druhého a společně drtili lebky přicházejícím kostlivcům. Evžen, strážný a vězni zůstali za dveřmi. Čaroděj vyvolal téměř tucet kostlivců, ale dobrodruzi měli odhodlání. Dostali sice pár ran rezavými tesáky, ale kostlivci dostali na oplátku většinou silný protiúder, až se jejich kosti sešlé věkem rozpadaly. Brok poté hodil dýku na obraz ženy, přímo do jejího obličeje. Čaroděj se poté rozčílil a postavil se. Tulcakelame po něm střílel šípy, čaroděj je však vždy kouzlem spálil nebo odvrátil pryč. Nebylo to však zbytečné, bylo na něm vidět, jak ho přímý střet vyčerpává. Dnéss protančila až k němu, ale čaroděj její hůl odrazil vzdušnou magií. Brok nezůstal pozadu a házel nože, ale netrefil se. Lemmy na levo bránil oba elfy před kostlivci, zatímco trpaslíci ses soustředili hlavně na pravou část místnosti, kde drtili a sekali. V jednom okamžiku, kdy Lathers byl ve skutečném nebezbečí, se Took tak rozčílil, že bez ohledu na vlastní obranu se se štítem rozběhl a kostlivce přitiskl ke zdi, poté se sehnul právě ve chvíli, kdy Lathersovo válečné kladivo obsalo mocný oblouk a rozdrtilo nemrtvému lebku.
Místnost se pročistila a všichni obrátili pozornost k čaroději, který byl už viditelně zesláblý. Sebral své síly a na Lemmyho seslal mocnou kledbu Dračího ohně, která bojovníkovi sežehla jeho vousy, obočí i vlasy a celou tvář ošklivě spálila. Oslepený Lemmy se sesul k zemi, jeho druhové však čaroděje zaměstnali, takže nemohl Lemmyho dorazit. Trpaslíci se vydali na pomoc svým přátelům. Nekromant z posledních sil vzdoroval úderům Dnéssiiné hole, šípům a nožům.
Na pokraji sil se bránil svým bývalým vězňům. Nedal sice na sobě nic znát, ale musel přiznat, že se cítil se tak, jak už se velmi dlouho necítil. Měl strach. Podařilo se mu s psychickým vyčerpáním odrazit ostatní stranou poryvem větru. V tom se za ním zvedl velký stín. Čaroděj se otočil, a nemohl uvěřit svým očím. Ten chlap, kterého před chvílí sežehl nejmocnějším kouzlem, které znal, se postavil. Klidně si tam stál s kritickými popáleninami. To přece nebylo možné.
„To… to je všechno co dokážeš, ty všiváku?“ řekl Lemmy.
Nekromant už to neunesl. Byl na ně prostě příliš slabý. Mocné magické proudy, které probíhaly jeho tělem, se začaly chaoticky zmítat. Krev mu bušila do spánků. Věděl, že tu vnitřní energii nezvládne ovládnout, věděl, že je to jeho konec. Poté už jen histericky zařval a explodoval.
Took se probudil a velmi ho bolela hlava. Vstal a rozhlédl se. Celá místnost byla převrácená vzhůru nohama. Dnéss, Lathers a Brok už byli při vědomí. Nejvíc zraněný byl určitě Lemmy. Evžen a ostatní, co zůstali za dveřmi, je ošetřovali. Po chvíli se nakonec všichni postavili na nohy, ačkoli Lemmy s vypětím posledních sil. Kromě Lemmyho byl také zraněný Took a Tulcakelame, které zasáhli kostlivci. Brok a Lathers prohledali místnost. Lathers našel klíč a zvláštní černou knihu.
„Musíme rychle odejít,“ řekl Evžen, „Už tady nebudeme ani chvíli.“
„Nemůžeme jít teď hned,“ řekl Lathers, „máme zraněné a všichni jsme vyčerpaní.“
„Tak nám otevřete bránu, my půjdeme,“ řekl Evžen. Dlouho se o tom dobrodruzi dohadovali, ale nakonec svolili. Šli jim bránu otevřít, a poté zavřeli za nimi a zamkli se. Posbírali si svoje věci a vrátili se zpět do místnosti, kde našli zbraně. Tam se zabarikádovali, kdyby je náhodou chtěl napadnout někdo, koho v čarodějových komnatách neobjevili. Šli spát, poté pili a jedli. Lathers obvázal bratrovy rány a mastmi ošetřil Lemmyho popáleniny. Took nechtěl z místnosti odcházet, dokud nebudou všichni při síle, ale Dnéss trvala na tom, že je třeba pomoci ostatním vězňům. A tak se rozdělili. Lemmy navzdory svým jizvám chtěl jít s nimi. Trpaslíci zůstali v místnosti, Took si brousil sekeru a Lathers odpočíval. Brok se někde toulal a prohledával sklepení, hledaje poklady. Elfové a ohořelý bojovník došli k bráně, opět ji nadzvedli. V jámě však už nikdo nebyl, koho by bylo možné zachránit, zbyli tam jen chudáci, kteří by se nikdy přes provazový most nedostali. Vydali se tedy do místnosti se zvířaty. Tam se Tulcakelamovi podařilo získat si důvěru jednoho z vlků. Druhý vlk ho pak napadnul, nastala rvačka, během které elfův vlk druhou šelmu zakousl. Lovec poté otevřel klec a vlk ho krotce následoval. Výzvědná skupina se vrátili zpět k trpaslíkům. Poté vzali všechno jídlo z místnosti a šli
Když vyšli branou a chodbami dále, nemohli uvěřit svým očím. Otevřeli se před nimi schody. Ucítili slaný, mořský vzduch. Čarodějovo sklepení bylo na ostrově. O tom neměl nikdo z nich ponětí. Ostrov byl malý, kamenitý. Slunce bylo na obloze zatažené. Z otvoru, ze kterého vylezli, bylo vidět na malé, ztrouchnivělé, dřevěné molo. U sloupku na molu byl zbytek lana, kterým byla bez pochyby čarodějova loďka uvázána. Loďka, kterou Evžen a ostatní určitě odjeli. Hajzlové.
Panika. Všichni začali sprostě nadávat a křičet, nikdo je však neslyšel. Prohlédli ostrov, ale ten nebyl už jinak zajímavý. Začali teda vymýšlet, jak se dostat z toho prokletého ostrova. Nikdo z nich však neznal výroby voru. Pevnina byla nedostupně daleko. Chvíli se tam jen tak bavili, a poté si všimli, že na obzoru je jakási tmavá skvrna. Byla to loď.
„Měli bychom rozdělat oheň, abychom na sebe upozornili!“ řekl Took.
„Jó to je dobrý nápad,“ řekl Lathers „přineseme dřevo z jeskyně.“ Dříve než se však do toho, upozornil je elf na to, že loďka se blíží směrem k nim. Dobrodruzi se poradili a došli k názoru, že jestli loď míří směrem k nim, pravděpodobně půjde o nějakého spojence čaroděje, který mu veze asi jídlo nebo něco. Po chvíli došli k názoru, že je třeba vytvořit past. Kroll Brok se nabídl, že pokud mu seženou čarodějův plášť nebo něco podobného, může se za něho přestrojit. Z toho nápadu byli ostatní nadšeni. Plán byl prostý. Brok, převlečen za čaroděje, stál na molu. Jeho doprovod tvořili Took a Lathers, přestrojení za čarodějovy nohsledy. Lemmy a Tulcakelame byli schovaní za kameny. Dnéss vyčkávala pod molem na dřevěném pilíři, připravená napadnout kohokoli, kdo by na molo vstoupil, zezadu. Loď přijela až k molu. Byla to nevelká loď, ovšem velmi krásná, asi pro tucet lidí. Na palubě stáli dva muži s luky, dva muži s meči a jeden muž s kapitánskou čepicí v rozevláté haleně.
„Čaroději, vás už jsem neviděl celou věčnost,“ řekl kapitán, „čemu vděčím za dnešní shledání?“
„Byla stávka kapitáne, potřebuji vaši pomoct. Použil jsem mocná kouzla, ale oni se vzbouřili a já nemám dostatek sil, abych je uklidil,“ pravil Brok. Hlas se mu trochu třásl a kapitán se nevěřícně zatvářil. „Ten muž není čaroděj chlapi! Je to past!“ zařval kapitán a piráti vytáhli zbraně.
Took hbitě vyrval ze zábradlí poleno. Kus dřeva byl podobný štítu, se kterými měl trpasličí bojovník mnoho zkušeností a využil ho, aby kryl svého bratra, na kterého lučištníci stříleli z lodi. Lathers na kapitána volal, aby složil své zbraně, že nemusí nikdo zemřit. Lemmy vyběhl zpoza kamení a začal řvát, že mu urve koule a protáhne mu střeva ušima. Kapitán byl ovšem neotřesen. „Já jsem kapitán Filip, pán těchto vod, lamač dívčích srdcí, nositel fakt vylisovaných břišních svalů, já se nebojím.“
Brok hodil nůž jednomu muži do ramena. Elfí lovec vystřelil z luku, ovšem lučištníka o kousek minul. Jeho vlk se neodvážil vyběhnout. Dnéss se na konci mola drápala nahoru ze svého úkrytu. Nikdo o ní neměl zatím ani tušení.
Do Tookova těla se pár ocelových šípů zakouslo, až trpaslík zařval bolestí. Lathers dál přesvědčoval kapitána. Ten ovšem s nadpřirozeným šarmem trpaslíka tak oslnil svými svaly, že trpasličí mastičkář chvíli uvažoval, jestli by se snad přidat na druhou stranu. Brok házel dál nože, Lemmy všude výhružně řval. Piráti s šavlemi se neodvážili zaútočit, lučištníci však střílel dál, hlavně do Tooka. Tulcakelamovi se povedlo zasáhnout jednoho lučištníka, který spadl na zem a křičel bolestí. To podlomilo pirátům morálku. Lathers toho využil a velmi přesvědčivě kapitána znejistil. To využila Dnéss, která se proplížila až za kapitána Filipa, roztočila svou hůl a vší silou ho praštila ze spodu mezi nohy. Kapitán Filip se mužně sesul k zemi, zřejmě omdlel. Proletělo ještě pár šípů, ale výsledek byl jasný. Piráti se vzdali a dobrodruzi zabrali jejich loď.
Po pár hodinách na moři se kapitán Filip probudil. Jeho kajuta byla poměrně těsná, byla v ní kapitánova postel, stůl a pár židlí. Když Filip otevřel oči, uviděl, že v místnosti jsou kromě něho také dva trpaslíci, elfka a elf, kroll a nějaký vousatý chlap. Všichni na něho zírali.
„Dobrý večer kapitáne,“ řekl jeden z trpaslíků, ten méně zjizvený, „doufáme, že jste se dobře vyspal. Máme pro vás nabídku. Docela se nám hodí vaše loď a služba vašich mužů, potřebujeme odvést na pevninu. Pokud máte ovšem nějaké námitky…“ pravil trpaslík a jeho kolega vedle ledabyle škrábal na čepel sekery, zatímco se nemile usmíval. Ani ostatní v místnosti nevypadali, že by měli náladu kapitánovi zaplatit. Kapitán Filip tušil, že kdyby svezení odmítl, pravděpodobně by ještě dnes plaval s rybami a ta skupinka by s tím ani neměla problém. Loď uměli odřídit piráti i bez kapitána, kteří by mu pod hrozbou smrti asi nezůstali loajální.
Usmál se tedy na nové známé a řekl: „Ale samozřejmě přátelé, odvést vás je maličkost.“
„Řekněte nám kapitáne,“ otázal se trpaslík, „proč jste na ten ostrov vůbec jel?“
A tak kapitán Filip vyprávěl o dohodě, kterou s čarodějem uzavřel. Dovážel mu za nemalý peníz vězně a jídlo. Podivínský černokněžník měl děsivou pověst a kapitán sám neměl tušení, co přesně s těmi všemi lidmi čaroděj dělá, ale protože platil dobře, bylo mu to jedno. V přístavech kolem ostrova brali jídlo a vězně, které jeho muži „sbírali“ z hospod, nebo je unášeli na cestách a v lesích. O ostrově se v kraji vyprávěli děsivé příběhy, ani zde nebyly žádné ryby, proto se okolo nikdo nemotal a o dovážení zboží se nikdo nedozvěděl. Zrovna dnes vezli nějaké ovoce, chléb, ryby a vodu, dvě dívky a elfa. Když kapitán uviděl, jak se někteří ze skupiny tváří, slíbil, že vězně samozřejmě propustí.
A tak se plavili dobrodruzi s kapitánem Filipem pár dní na západ směrem k severní Iglenii k jedné rybářské vesnici, odkud unesli piráti vězně. Neplulo se však dobře, protože vítr nevál příznivě a často pršelo. Lemmovi a elfovi to ale moc nevadilo, protože se během těch dní s pirátským kapitánem docela spřátelili. Když nastal den, aby se dobrodruzi loď opustili, rozhodl se vousáč a lovec, že s kapitánem zůstanou. A tak Took, Lathers, Dnéss a Brok pokrčili rameny, rozloučili se a vydali se dál vstříc novým dobrodružstvím.