Duben 309 p.P.:
Dlouhodobá varování nemuscurských druidů před nebezpečím hrozícím okupovaným městům zůstala nevyslyšena a Pirovu zasáhla strašlivá pohroma. Za soumraku posledního dubnového dne otřásly městem četné výbuchy. Plameny smaragdového ohně se v zápětí proměnily v obrovské šlahouny, které se jako olbřímí krajty vinuly městem boříce hradby i obytné budovy. Uprostřed města se výhonky spojily, zatočily do spirály a vystřelily prudce vzhůru. Dobrých sto sáhů (180 m) nad městem se útvar rozprostřel v nádhernou korunu mohutného stromu, ze které se začaly snášet zlatobílá kvítka zářící pochmurným světlem. Asi desetina obyvatel (±10k) u incidentu zahynula nebo byla vážně zraněna. V nadcházející noci museli přeživší členové císařské posádky čelit oddílům partyzánských jednotek Černého lesa, které se po pár hodinách vyrojily z okolních kopců. Konflikt skončil skoro tak rychle jak začal, zmatení císařští neměli šanci. Značná část jich byla zajata.
Většina přeživších se po vzpamatování rozutekla po kraji do ostatních nemuscurských měst. Malý zlomek z nich (±9k) uprchl do zemí Burgorry. Zajatci byly převezeni do Scylley. Na místě zůstali pouze léčitelé a dobrovolníci, kteří se teď starají o zraněné. Vyhrabávají je ze sutin zatímco majestátní strom nad jejich hlavami za hlubokého dunivého vrzotu pomalu mohutní.
Představitelé Neme Tenebries k incidentu vyjádřili v následujících dnech svůj nesmírný smutek a zároveň vztek, že burgorrští přivolali hněv lesa nejen na sebe, ale i na nevinné obyvatelstvo země. Porušili prastaré usnesení Divočiny, že musí Démanty zůstat sjednoceny, ale kromě toho taky začali těžit dřevo a rescku na místech, kde neměli. Mají na rukou krev tisíců nevinných lidí!
Král Burgorry Guil Delorno je bez sebe vzteky a vyzývá všechny země Císařství k útoku na Černý les. Nemuscurští jsou podle něj krutí černokněžníci, kteří pro výhru neváhají obětovat vlastní občany.
Zrození Strážců hvozdu
Ve stejnou dobu zacloumala s elitními šermíři řádu Zlatého fitryše ukrutná bolest hlavy. Nezávisle na tom kde byli, ať už ve městech Černého lesa, na cestách mezi nimi, či na výpravách daleko od své domoviny, všechny je najednou postihl stejný záchvat. Na nepochopitelný popud, kterému nebylo možno se ubránit, opustili svá současná stanoviště a uprchli z města, vesnice či cesty do hlubin lesa. Obzvlášť silné příznaky pocítili ti z nich, kteří zrovna pobývali v hlavním sídle řádu ve Fontickém paláci, Nebeském květu. Mladého nadějného génia, Basilina Foodayna, syna Ragynalda Foodayna, který zrovna rozjímal pod korunou zlatého stromu náhlá bolest a schvácenost zcela omráčila. Když se probral, nemohl uvěřit svým očím. Větve fytriše se nad ním pomalu vinuly v nepravidelných plynulých kroutivých pohybech. Strom vydával hluboké vrzavé tóny a jeho listy změnily barvu ze zlaté na tak tmavě zelenou, že se zdála být až černá. Mladíkovu pozornost strhlo po chvíli až podivné svědění a pnutí v kůži, která mu před očima rovněž začala měnit zbarvení do zelena. Vyjekl a trhl sebou, a poté znovu, když si uvědomil, že není sám, že mezitím jeho bratři a sestry ve zbroji přišli ke stromu. Nevěnovali mu přílišnou pozornost, všichni zírali jako v hypnóze na podivné pohyby dřeviny. A v tu chvíli to ucítil také… volání vladaře… volání matky Divočiny.
Po rytířích řádu jakoby se přes noc slehla zem. Mezi měšťany se šířily přikrášlené historky o tom, jaké strašlivé prokletí je postihlo, a co je všechny přimělo z ničeho nic takhle zmizet. Samozřejmě vznikly konspirační teorie, že za to mohou agenti císařství, kteří kromě katastrofy způsobené v Pirově navíc otrávili fitryš ve Fontice, aby se elitního řádu zbavili, a další méně časté báchorky zase vinily vládu Černého lesa.
Členy řádu to táhlo k Pirově. V průběhu týdnů po neštěstí se jejich těla začaly měnit a přijímat na sebe podobu lesa. Některým zdřevěněla kůže, jiným vyrašil na zádech mech, dalším se prsty proměnily v orlí pařáty. Jedni získali netopýří sluch, druzí čich vlků, jiní zase jestřábí zrak. Ti se slabší vůlí skončili zcela pohlceni Divočinou. Narostly jim nové rostilnné, či zvířecí končetiny a získali přístup k nevídané lesní magii. Ztratili se však navždy v hlubinách hvozdu a přidali se k bestiím strážícím jeho věčná tajemství. Na druhou stranu, ti s velkým odhodláním zůstat věrni lidské rase byli nakonec schopní zachovat si svůj rozum a soudnost. V nadcházejících měsících, poté, co se vyrovnali se svou proměnou, začali pomáhat národu Neme Tenebries a nechali si říkat Belscarkoni, strážci hvozdu. Někteří z nich se později také naučili ovládat čáry a kouzla Hvozdu, byť ne v tak mocných formách, jako jejich zdivočelí druzi.
Jeden Belscarkon je silný průměrně jako 10 mužů (tedy 1 surovina). První měsíc po katastrofě se podařilo zhruba jednomu stu z původních čtyř set vzpamatovat. Další stovka bojuje, 200 jich nadobro propadlo lesu.