Strážci karavany
Postavy
Vilhelm z Brodu, válečník světla Říšské církve – hrál ho Polík
Tolpen – roztomilá půlčice, houbová druidka – hrál ji Kuba
Simon Wallcod – zkušený žoldák a lovec bestií – hrál ho Mirek
Ewan z Trempenu – čaroděj z Oculus Videns – hrál ho Dyna
Bábor – šílený kovář – hrál ho Andrej
Děj
Na jaře roku 606 po Pádu vyjela karavana z města Irma do Meteoru. Za strážce karavany byla najata čtveřice hrdinů, kteří budou strážit její drahocenný náklad říčních oblázků. Jejich cestu ovšem přeruší zastávka ve městě Kamenice, kde se dějí podivné věci.
Soutok
Postavy
Marvin Bradley – lidský obchodník – hrál ho Polík
Mojmír – půlčík vědmák, člen Cechu Žlutého oka – hrál ho Ondra
Tolpen – roztomilá půlčice, houbová druidka – hrál ji Kuba
Simon Wallcod – zkušený žoldák a lovec bestií – hrál ho Mirek
Ewan z Trempenu – čaroděj z Oculus Videns – hrál ho Dyna
Děj
Na jaře roku 607 se mnoho hrdinů Císařství vydalo do jihozápadního Meneáru, kde se množily Bestie. Skupina hrdinů se ocitla v jednom koutě Ořechového údolí, kde především mloci dělají velké problémy. Hrdinové se vydávají k prastaré skále, do které je v kameni vyryta hlava Rodúgoza, pohanského boha přírody. Z tohoto zvláštní úkazu se vyklube mocné magické zřídlo, které by rády mnohé nebezpečné síly využily ku prospěchu.
Hlášky
„Ty jsi šéf, já jsem namol…“ – Simon Wallcod
„Rok jsem za ně mluvil, vždyť se na ně podívej…“ – Ewan
„Ty mluvíš o nepravděpodobnosti? Víš, že nemrtvý drak z druhé půlky Císařství a horda hladových mloků v čele s Wargem napadli tuhle svatyni uprostřed ničeho V TEN STEJNÉ DEN?!“ – Dyna
Šest v hospodě a kůň
Postavy
Lord Bordoa – mladý prostořeký rytíř – hrál ho Mirek
Šílený Grubby – starý, škaredý a hrbatý podkoní – hrál ho Andrej
Pamp – trpaslík ve zbroji s kamene – hrál ho Kéma
Děj
Do staroříšského města Merdim přijíždí osamělý trpaslík s dopisem v brašně. V dopise je vzkaz od špeha pro lorda Farkvinta o tom, že její rodině i němu samému hrozí velké nebezpečí, protože jeho bratr. Jeho syn, lord Bordoa, musí shromáždit družinu dobrodruhů, která by přivedla jeho zlotřilého strýce Alhelma před spravedlnost.
Zlatý kočár
Postavy
Edgar Kostilam Braen – kapitán Merdimské městské stráže – hrál ho Mirek
Muran Svilah – zvěd a kamarád mladých dívek – hrál ho Jirka
Kostřava Drobinná – stopařka, druidka a milovnice cirkusů – hrála ji Barča
Matteo – transvestita – hrála ho Marie
Děj
Je středa sedmého srpna roku 306 po Pádu. Okolo šesté ráno.
Kapitán Edgar měské stráže Merdimu sedí na posteli ve své ložnici v kasárnách na jihovýchodě města. Poslední dobou toho bylo moc. Krádeže, žhářství, vraždy, únosy. Merdim nikdy nebyl tak zkažený.
Vedle v místnosti sedí jedinný člověk, který by mu pomohl si urovnat souvislosti všech těch zločinů. Jen ve chvílích, kdy je Edgar v koncích, nechá poslat pro Murana Svilaha. Tam venku jsou totiž dveře do podsvětí a právě tenhle prevít má klíče.
Zatímco si ale Edgar snaží urovnat v hlavě myšlenky, rozrazí se dveře jeho ložnice a dovnitř vběhne mladý pochůzkář Rev, spocený a s listinou v ruce.
„Kapitáne,“ zařve, „potřebujeme vás!“
„Co je zas?“
„Přijel jsem ze Staré ulice, ze sídla lorda Erwina! Tohle si musíte přečíst!
Kapitán Edgar si unaveně povzdechne a rozlomí pečeť umolousaného svitku.
Spis z místa činu
Napsal: strážník Henry (jediný, který tam uměl psát)
Okolo čtvrté hodiny ranní dne sedmého srpna byla v sídle lorda Erwina Farkvinta ohlášena ztráta Zlatého kočáru. Tento kočár, v ceně 3 000 zlatých (grošů), patří lordu Cefotaximu Ciprofloxacinovi, jenž je host lorda Erwina. Ten čtvrtého srpna dorazil do Merdimu za účelem sjednání obchodní dohody. Té noci, kdy došlo ke zločinu, probíhala v hodovní síni sídla oslava na počest lorda Cefotaxima.
Sídlo lorda Erwina je leží, jak je známo, uprostřed Staré ulice. Je tvořeno jednou třípatrovou budovou z cihel a stájí, ve které byl Zlatý kočár. Na plácku před oběma budovami je studna a opodál leží kadibouda pro služebnictvo. Celé sídlo je obklopeno kamennou zdí s jedinnou bránou.
Zlatý vůz byl hlídán členy osobní stráže lorda Cefotaxima, v době zločinu korem Cefoxitinem.
Dále byl hlídan na přání lorda Erwina neustále šesti hlídkaři městké stráže, mezi kterými jsem byl i já. Dva byly vždy na obchůzce kolem kamenné zdi a čtyři před bránou. Kolem osudné čtvrté hodiny ranní jsme otevřeli bránu, pro další kurtizány. Bylo jich šest, v doprovodu dvou pasáků. Než jsme ji stihli zavřít, vyjela ven rozmazaná zlatá šmouha. Zloděje jsme v tom zmatku nikdo nestačili zahlédnout, byl ale zahalen v tmavě hnědém plášti. Dareonužel, neměli jsme koně. Nikoho z nás ani nenapadlo, že by se zloděj mohl dostat dovnitř, omráčit kora Cefoxitina, zapřáhnout koně a v té chvíli, kdy byla zrovna brána otevřena vyjet ven. Máme podezření na zkušeného zloděje, který to měl dopře naplánované, možná někdo z Cechu.
Přítomný seržant už podal pátrací rozkaz po celém městě, zatím bez odezvy.
Popis zmizelého kočáru poskytl Ofoxacin Meropenen, osobní sluha lorda Cefotaxima.
„Zlatý kočár je vrchol všech pojízdných prostředků na Menirthu. Byly v něm na fialovo nabarvené kožené potahy na sedátka, stolky z naleštěného ebenu, drahý koberec prošívaný zlatem a stříbrem s emblémem rodu Ciprofloxacinů. Takový by rozhodně vyčníval vedle jiných šlechtických kočárů, proto je urážkou, že ještě nebyl nalezen“.
Popis koní, které se ztratily spolu s kočárem, poskytl Vankomycin Norfloxacin, kočí lorda Cefotaxima.
„Jako koně, pro tuto cestu na sever, jsem s požehnáním lorda Cefotaxima zvolil poplity. Burgorrské koně jsou velmi, velmi vytrvalé, stačí jim dát po dvou nebo třech dnech na pár hodin odpočinout a opět se může jet. Tyto koně se ve Staré říši téměř nedají sehnat. Navíc byly vycvičeny od hříbat na můj hlas. Dokáží vyvinout značné zrychlení.“
Oba šlechtici jsou velmi, velmi rozčíleni. Můžeme jen doufat, že z lorda Erwina mluvila kořalka, když řekl: „Zabít tuhle zkurvenou neschopnou bandu hlídkařů! Vy by jste si neuhlídali ani hovno. Vyřidťe vašemu kapitánovi, že jestli mi zloděje i vůz nepřivede do zítra, tak ho nechám kurva oběsit!“
Všechny, kteří byli na místě činu, držíme na místě činu. Ale Lyrští proti tomu prskají co to jen jde, tak by jste měl dojet co nejdřív, kapitáne.
Jsou to
Lord Erwin Farkvint –
Kor Bordoa Farkvint – jeho syn
Podkoní (šílený) Grubby – hrbatý mastičkář, strýc Erwina
Malá Lily – Grubbyho dcera, 12 let
Gertruda – kuchařka lorda Farkvinta
Malá Leona – Dcera Gertrudy, 16 let
Emilie, Deóna – služebné lorda Farkvinta
Richard – páže kora Ampicilina, 13 let
Kristian – zahradník
Lord Cefotaxim Ciprofloxacin – mladý šlechtic ze
západní Lyrie, host Lorda Farkvinta, majitel zmizelého
Zlatého kočáru
Kor Ampicilin – kapitán osobní stráže lorda Ciprofloxacina, hrubý a hrdý muž
Kor Cefoxitin, Kor Levofloxacin – osobní stráž lorda Ciprofloxacina
Vankomycin Norfloxacin – kočí lorda Ciprofloxacina
Ofoxacin Meropenen – osobní sluha lorda Ciprofloxacina
Dále 12 kurtizán a 3 pasáci z Červeného květu z Dolního města.
„Strážníku Reve,“ zavelel Edgar, když dočetl, „zajděte pro Kostřavu, budu potřebovat stopařku. A ještě přiveďte tu, no, víte kterou myslím!“
„Ano pane!“
Edgar poté vyšel ze své ložnice, unavený, ale odhodlaný. Otevřel dveře vedlejší místnosti.
„Murane, měl jsem na vás pár otázek ohledně pouličních aktivit Cechu. Ale vypadá to, že vás budu potřebovat k něčemu jinému. Pomůžete mi a nebudete litovat.“
Muran se na něj chladně podíval. Pak přikývl.
„Jdeme na to, kapitáne.“
Cesta duší ‚
Postavy
Zafaran „Fat’mir“ – poutník – hrál ho Andrej
Teferi – lovkyně krokodýlů – hrál ji Zrzo
Sahand – kejklíř z Kankuru – hrál ho Kuba
Děj
V roce 316 se tři hrdinové vydali na výpravu s cílem zachránit jejich léčitelku Nabothi, která byla unesena žoldáky pracujících ve službách pak’míra Balsera z města Kankur.
Cestovali společně se známými Teferi, s obchodníky Warthinem a Mazem, s kterými se zastavili v oáze Quinke, kde bývalý otrokář Fallot provozoval ubytovnu pro cestovatele. V noci byli ovšem napadeni dvěma vrahy, jedním s magickými silami a druhým, který se proměnil na mocného démona. Poté, co Zafaran přemohl prvního z útočníku, vrátila se k němu jeho ztracená síla.
Dokázali z oázy uprchnout a dojet do Kankuru, kde se vydali do sklepení pod Arénou pak’míra Balsera. Ve sklepení objevili magistra Picora, který byl unesen, aby vyléčil Balserovu nemoc. Pro tuto nemoc jsou typické bolesti trvalého rázu ve střední čáře břicha nad pupkem, hubnutí, někdy žloutenka a také otok dutiny břišní.
Hrdinové museli přemoci černokněžníka Darowana, který ve jménu se vládkyně Sukuby přišel přesvědčit Zafarana, aby se přidal na stranu Sjednocení. Když Zafaran odmítl, také se přeměnil v démona aby všechny tři zabil. Hrdinové však zvítězili a vydali se i se zachráněnou Nabothi pryč.
Dryáda v kameni
Postavy
Warf, Ochránce hlubin, hrál ho Dyna
Ur, veterán pěti válek, hrál ho Polík
Bjorn, jezdec na medvědovi Moxim, hrál ho Zrzo
Tolfak, syn Heparina, z klanu Duraratin, hrál ho Andrej
Dnéss, hrál ji Andrej
Popis
V Království trpaslíků se v roce 309 vyskytla temnota, která se skrývá v samotném srdci Hor praotců, v okolí hory Vim Buldihr (Velkej balvan). Právě od úbočí této hory se začaly šířit pruhy mrtvého lesa. Král Hirudin Duraratin slíbil bohatou odměnu tomu, kdo by tento problém vyřešil.
Šílenství vzešlé z moře
Postavy
Rosálie Rudá – mladá pirátka, hrál ji Dyna
Kacíř Greg – hrál ho Andrej
Herald – ferlinský válečník- hrál ho Mirek
Foh’rell – myrmekomancer – hrál ho Kubík
Pyrofor Johann, uspávač dětí – hrál ho Polík
Příběh
V létě roku 307 ztroskotá skupina hrdinů po bouřce na ostravě Gragatta. Na tomto ostrově se pokoušeli dohromady poskládat 5 částí artefaktu Azathion. Pyrofor znásilňoval dítě a spálil polovinu mravenců, ve které se přeměnil Foh’rell. Hrdinové vyhodili do povětří důl permoníků. Poslední překážkou byl obr, který byl tím větší, čím ve vyšší nadmořské výšce.
Nesmrtelní
Postavy
Magistr Ewan z Trempenu – hrál ho Dyna
Azzaam Rab’bani (Zhouba bran) – pirátský kuchař a alchymista, hrál ho Andrej
Bg – černý sluha
Gumka Čik – malý černý sluha
Věcička – alchymistický kufr na ručičkách
Nymeris, Ferlinský iluzionista – hrál ho Tom
Příběh
Ferlini se v prosbě o pomoc obrátili na lidi Menirthu i elfy z Vel’Medon. Problém představovali přízraky vycházející z útrob ostrovů Ferlinů. Po námořní bitvě s elfí flotilou se vypravili do podzemí.
V podzemí objevili Heralda a jednu Ferlinku. Následně odhalili prastarou rasu Nesmrtelných (viz Nesmrtelní).
Věžopolí II
Postavy
Bob, tesař, hrál ho Andrej
Caleb, věžopolský přeborník v Zúčtování, hrál ho Zrzo
Sileas, archeoložka z Universitas Videns, hrál ji Kuba. Měla hůl, v které byly sazenice.
Mounier Kuhn, lovec čarodějnici, hrál ho Dyna
Příběh
Hrdinové, kteří spolu cestovali už pár týdnů, byli na cestě s kupcem Kha’rlem podél kanálu mezi Ferií a Lábrem. Kanál byl vybudován k obchodu, ale už roky se k transportu zboží nepoužívá. Využívají ho jen rybáři. Kha’relovi je asi 50 let, býval zpěvákem. Poté co ho opustili jeho nejlepší hlasivky, dal se na obchod.
Byl podzim, brzké záři. Cestovali po pěšině, když Kha’rel, zabraný do vyprávění jedné ze svých mnoha historek, zakopl a spadl na zem. Bob ho otočil na záda a zjistil, že Kha’rel se praštil do hlavy. Mounier se ho snažil zachránit, ale nedokázal to. Pronesl tedy krátkou modlitbu za jeho duši a navrhl, aby ho přenesli do vesnice a pohřbili ho na hřbitově. Na vozíku byla bedna s obilím, pytel s kořením, látky. U sebe měl dýku, oblečení. Žádné peníze. To bylo podezřelé.
Po sedmé hodině dorazili do Tundry. Byl to spíše hamlet. Největší budovou ve městě je hostinec. Na kopci se trčel malý kostelík. Na jihu vesničky byly obrovské polnosti sedláckého spolku. Mounier a Bob i s vozem zamířili do kostela, Caleb a Sileas do hospody.
Otevřel jim plešatý muž. Představili si a požádali o pohřbení Kha’rela. Otec Bonifác tělo přijal a souhlasil s pohřbem druhého dne. Mounier ho požádal o nocleh a Bob nabídl pomoc s opravou kostelních lavic. Proto otec souhlasil, aby hrdinové přespali v kostele.
Otec povyprávěl o Tundře. Malá vesnička, vzniklá při zbudování kanálu. Vesnice vždy žila z rybolovu, ovšem v poslední době, asi dva měsíce, zmizely ryby. Také klesla hladina, asi o dvacet čísel. Momentálně žije vesnice z polností statkáře Romana. Roman je tvrdý obchodník a tak je mu hamlet za jídlo zadlužen.
Neví, proč se přestaly vozit kameny po kanále. Proslýchá se, že se na sebe nahněvali šlechtici.
Sileas a Caleb vstopili do malého, špatně osvíceného lokálu, kde sedělo pár sedláku, co tam sedávali každý večer. Hospodský s dlouhým knírem leštil korbel.
Caleb šel k šenku a dal se do řeči s hospodským. Objednal pivo. Fakt dobré pivo. Caleb ho pochválil a zjistil i od hospodského, že ryby znatelně ubyly. Dozvěděl se o Lojzovi. Lojza byl místní rychtář, bydlel ve velké barabizně za hospodou. Žil sám, žena mu umřela před pár lety. Caleb pozval Sileas na pivo.
Bob šel k tesaři. Ten nebyl rád, že je rušen takovou pozdní hodinu, ale souhlasil, že zítra mu poskytne dřevo na opravu lavic.
Mounier si při večerní modlitbě vyprosil větší sílu soustředěnou do jeho prstenu.
Během noci se nic zvláštního nestalo. Bob u tesaře zjistil, že dřevo zadarmo nebude. Souhlasil s tím, že za pomoc na mlýně jeho bratra. Prací na mlýně a kostele strávil celý den.
Mounier pomáhal s přípravou pohřbu.
Sileas zamířila k Boženě, která na vývěsku před hospodou pověsila prosbu o pomoc s krysami. Božena byla stará babička, chodila o holi. Sileas přijala čaj a dali se spolu do řeči.
Caleb si šel zaplavat. Voda byla velmi studená a opravdu v ní nebyly žádné velké ryby. Poté zamířil k Boženě.
Božena je oba pustila do sklepa. Sklep velmi smrděl krysím trusem a bylo slyšet cupitání malých tlapek. Sileas požádal Boženu o svíčku. Na první pohled bylo vidět hemžící se houf krys. Před světlem svíce ale začaly utíkat do děr ve stěnách. Sileas našla zbytky pytlů od zrn, okousané a pošpiněné trusem.
Sileas si strčila do úst vyřezávanou lebku (který našel v opuštěném hradišti prastaré civilizace při cestách Burgorrou). Kůže na ruce, kterou držela dřevěnou palici, se jí změnila na hnědou kůru. Pískáním na lebku dokázal ovládat kořeny stromů v půdě. Vcítil se do pocitů kořenů stromů a objevil existenci něčeho většího než krysa, co se moc nehýbe. Krysám se nelíbilo, když se toho kořeny dotýkaly a začaly je nahlodávat. Zároveň se rozzuřili a začaly hlasitěji pískat. Sileas zacpala díry ve zdech pytli od mouky. Zbyly tři krysy, které nestihly zalézt. Caleb se pokusil je zasáhnout kovou kuličkou, ale netrefil se.
Sileas se poté vyšla přesvědčit Boženu, že jediné, jak vyhnat krysy, je vykouřit je. Ona souhlasila, ale rozhodla se je sledovat. Zhotovili improvizovanou pochodeň, kterou vložili do největší díry ve stěně. Dým se šířil nejprve dovnitř, ale pak se obrátil. Sileas zjistila kořeny, že krysy ucpávají tunely, aby se dým nešířil. Božena se zatím snažila vyvětrat svou chýši. Po čase hrdinům došla trpělivost, ucpali znovu díru a šli na čaj. Sileas si při čaji vzpomněla, že by se mohlo jednat o krysí matku. Krysí matka je netvor, která dokáže velmi rychle plodit svá mláďata, která ji neohroženě ochraňují. Její slabinou je to, že sama se nebrání, jediná její ochrana jsou její děti. Využila tedy znovu magii dřeva, nechala kořeny vrůst do jejich úst, následkem čeho Krysí matka praskla. Krysy začaly zběsile pištět. Boženě pak oznámila, že krysy bez matky brzo zahynou. A aby si pořídila kočku. Božena ze samé vděčnosti napekla velký pekáč buchet.
Bob si dal velmi záležet na lavicích, což otec Bonifác uznale ocenil. Bohužel jen slovem. Mounier se šel odpoledne projít a sbíral byliny.
Caleb a Sileas šli za rychtářem Lojzou. Lojza byl vysoký, obtloustlý, plešatý muž s vousatou rezavou bradou. Caleb ho důkladně zanalyzoval. Zdál se jako typický rychtář, bylo vidět že má v hamletu respekt. Vyptávali se ho na ty ryby. Řekl. že prostě během dvou dnů zmizely. Sileas si všiml mnohých loveckých trofejí na stěně.
Poté se poptali na lapku Gregorzce. Býval místní, asi před měsícem hamlet opustil. Pak začalo mizet jídlo, nástroje. Kdysi při cestoval za babičkou, která poté zemřela. Ve vesnici nezbyl žádný jeho známý. Gregorz je vysoký, štíhlý, tmavé vlasy stažené do ohonu. Odměna 2 zlaté jen za lapku živého.
Zjistili, že kousek na sever od vesnice je opuštěná hlídkovací věž. Vybudovali ji lidé, k ochraně cesty při kanálu.
Za západu slunce kupce pohřbili. Přišla Božena, která si ho pamatovala ještě jako zpěváka. Pak šli spát. Bob šel samozřejmě na špacír.
V noci se nic zajímavého nestalo. Bob od otce Bonifáce za práci na kostele jídlo na dva dny. Sileas si šla koupit rukavice.
Hrdinové vyrazili na cestu brzo ráno. Zamířili na severovýchod. Bob si naolejoval kuši. Po hodině cesty lesem po pěšině podél kanálu. Ničeho neobvyklého si nevšimli.
Věž nebyla příliš vysoká, ovšem jinak v typickém věžopolském architektonickém stylu. Hrdinové k ní přijeli blíže a všimli si čehosi v trávě. Asi tři těla rozmístěné v okolí těla. Všude ticho. Těla patřila ozbrojencům, v uniformách Císařské armády. Podle pachu a much tam mohly ležet asi týden. Mounier uvázal oslíka opodál a požádal Caleba, aby ho pohlídal, než se vrátí zpět z vesnicem s otcem Bonifácem a vozíkem. Poté se vrátil zpět do vesnice.
Silieas obrala mrtvá těla o 12 stříbrných. Vysvětlila svým společníkem, že se tam leží už týden, takže to je vlastně archeologie.
Bob obhlédl okolí věže. Podle zaschlé krve a šípů usoudil, že zde došlo k boji. Šípy byly udělané velmi primitivně. Zřejmě nešlo o lidskou o práci.
Caleb vyšplhal po věži. Nebylo to vůbec snadné. Okno věže moc úzké, aby se jím protáhl, proto musel vyšplhat až nahoru.
Bob nakoukl dovnitř. Židle a schody byly zcela zdemolované. Zaslechl hlasité oddychování. Funění. Naznačil ostatním, aby byli potichu.
Sileas našla medvědí stopy a také si všiml, že těla jsou na několika místech okousaná. Našel i jednu sadu lidských obutých stop, směrem z lesa. Bob k němu přišel a poradili se, co dál. Rozhodli se spolu vstoupit do věže. Bob zůstal několik minut stát ve vchodu, aby si jeho oči přivykly tmě. Sileas naslouchala funění a usoudil, že to není netvor.
Caleb se mezitím kochal panoramatem Věžopolí. Poté se potichu a opatrně vydal po schodech dolů. Ovšem schod pod jeho nohou silně zavrzal. Funění přestalo. Věží se začaly ozývat zvuky vstávajícího zvířete. Byl to velký hnědý medvěd.
Sileas vzala okamžitě nohy na ramena. Křičela a snažila se přivolat Mouniera.
Bob vystřelil, ale minul. Poté zaběhl za roh věže. Medvěd se vyřítil ze dveří a zařval na celý les. Caleb ho chtěl trefit kuličkou, ale zamrzl strachy. „Fakt do toho chci házet, aby se to za mnou rozeběhlo?“
Sileas se také vyděsila a vypadla jí hůl. Bob, ač s velkým vypětím nervů, zaběhl za věž.
Medvěd se vyřítil přímo na Sileas. Zastavil se před rostlinami, které před sebou vyčarovala. Poté mu na hlavu spadly kovové kuličky. Bob mezitím za věží nabíjel kuši, ale trvalo mu to dlouho.
Medvěd se znovu pokusil Sileas napadnout, ale zastavila ho tráva, která se před stařenkou proměnila na trny.
Caleb zařval po Bobovi pokyn ke střelbě. Bob se přiblížit víš, medvěd ho zavětřil. Šipka z kuše minula svůj cíl a Bob skončil na zádech a nad ním slintající krvežíznivá bestie.
Bob se zahákl o jeho zadní tlapu a přitáhl se, tím se vyhnul smrtícímu drápu. Caleb po zvířeti mrštil dýku a ta se mu zabodla do přední tlapy.
Sileas vyvolala kořeny, které měly medvěda spoutat, ten je ovšem roztrhal. Caleb seběhl z věže dolů. Bob se pokusil medvěda převrátit, ovšem jen ho vychýlil z rovnováhy.
Sileas zapískala na vyřezávanou lebku a trnitý šlahoun omotal zraněnou zvířecí tlapu. Medvěd se rozzuřil a odkopl Boba zadní tlapou, narazil mu žebro. Caleb, který vyběhl z věže a dostal se konečně do dobré pozice, vší silou mrštil ten kovový sférický projektil (kuličku), medvěd zavrávoral a přepadl na zraněnou stranu. Vyvalený a bezmocný zavrčel. Poté ztratil vědomí.
Caleb poté zamířil pomoct Bobovi na nohy. Poté oba hrdinové šli posbírat kuličky, dýku, šipky.
Sileas ho spoutal silnými kořeny. Poté se vydal prohledat věž. Jednoduchý nábytek roztrhaný na kusy, zásoby vojáku dlouho zkažené.
„Co s medvědem?“
Sileas navrhl medvěda zabít.
Bob i Caleb souhlasili. Ve světle poledního slunce se zablýskl Bobův lovecký nůž.
Poté začne tesař medvěda stahovat z kůže.
K smrti vystrašeného oslíka uvázaného opodál přichází uklidnit Mounier Kuhn.
Poté se za věží ozvalo šoustění.
Bob hned přestal stahovat medvěda a odběhl do věže, kde nabil kuši. Sileas usoudila, že skrytá bytost není větší než člověk.
Zařve „stůj, kdo je tam?“
Caleb zakřičí: „přidej se k nám.“
Žádná odpověď, jen se šustění blíží. Poté se z křoví vynoří muž. Zařve „proboha, co jste to provedli. Zabili jste princeznu‘!“
Hrdinové stáli chvíli zaraženi, nevěděli co říct. Poté Sileas pravila: „Cože? Jakou princeznu?“
„No vždyť se podívejte co s ní děláte. A odlož tu kuši!“
Caleb svraštil čelo: „Hej! Zůstaň na stát. My jsme tu v převaze. Vzdej se, odhoď zbraň a můžeme si promluvit.“
„Nic odhazovat nebudu!“ praví cizinec.
Caleb usoudil, že nechá tuto rozpravu raději na svých druzích.
Bob pozvedl kuši a zahřměl: „řekl zastav!“
Cizinec se zastavil a pohlédl na tesaře.
„Je to tvůj medvěd?“
„No samozřejmě, proč myslíš, že tak vyšiluji.“
Bob tedy nechal cizince dojít k mrtvému zvířeti. Podrbal ho za uchem a zamyslel se.
„To ji chcete jako sežrat?“
„To byl původní plán,“ ucedila Sileas.
„To ne, musí pod zem,“ odvědil cizinec.
„Promiň, bylo to v sebeobraně,“ pronesla Sileas.
„Co můžeme pro tebe udělat?“
„Pomožte mi ji pohřbít.“
„Řekl někdo pohřbít?“ zeptal se příchozí knež.
Mounier představil sebe i své přátele. Muž odvětil, že se jmenuje Gregor. Princezna byla jeho malíček. Jen dnes se zastavili tady ty mrtvoly, šli se podívat na sever. Smrt přisuzuje skřetům, kterých je tu habaděj.
Bob mu nabídne, aby se přidal k hrdinům. Všichni svolili, že pomůžou pohřbít medvěda u věže. Bob se dal do práce na pomníku.
Zatímco se Bob skláněl nad medvědem a truchlil, dali hrdinové hlavy do hromady. Evidentně šlo o toho zločince, na kterého rychtář vypsal odměnu. Caleb odhadl, že Gregor je spíše vyjednávač než bojovník. O medvědovi nejspíš mluvil pravdu. Mounier navrhuje cizince zadržet.
Bob a Sileas s ním chtějí první promluvit.
Sil přistoupí ke Gregorovi: „Co tady vlastně děláš? Sám s medvědem uprostřed divočiny“.
„Měl jsem to po cestě. Co tady děláte vy?“
„Ve hamletu je na tebe vypsaná odměna. Proč?“
„Takže vy mě tady lovíte?“
„To bychom se nezaptali ne? Jsi podezřelý z krádeže.“
„To oni mě okradli. Poté, co mi zemřela babička, zabavili její majetek.“
„Jsou to dva zlaté, vypsal to Lojza, co si o něm myslíš?“
„Já ho ani moc neznal.“
„Co ti vzali?“
„Vše co mi zbylo po rodině. Rodině rybářů.“
„Odkud pocházíš?“
„No odtud, jsem jen cestoval. Co to je vůbec za výslech? Co vy tu děláte?“
„Jsme jen pocestní. Dej nám jediný důvod, proč bychom měli věřit než zatykači?“
„Proč bych já měl věřit? Takové bandě vrahů?
„My nejsme vrazi. Ale proč bychom tě neměli zajat a vydat v dědině?“
„Vždyť mě tam zlynčují. Je to jejich slovo proti mému. A jich je víc. Cokoliv co jim Lojza namluví, to spolknou jako ovce.“
„Proč jsi tu vlastně nechal toho medvěda?“
„Šli jsme skoro dva dny v kuse. Chtěli jsme si tady odpočinout. Šel jsem se podívat po skřetech. A někdo musí pohřbít ty chudáky.“
„Tak to je divné,“ zamlumlá si Bob pod vousy.
„Nebyly vůbec prohledané,“ pravila Sil.
„Nechci ho předávat,“ řekne Bob „dal bych mu šanci.“
„Jakou šanci?“ řekne Mounier.
„Není nám nic do jiných věcí,“ praví Caleb.
„Jak dlouho už cestuješ?“
„Jsem cestoval podél kanálu. Chtěl jsem zjistit proč chybí ryby. Všude se to hemží skřetama.“
„Přidej se k nám,“ pravil Bob
„Tady už mě nic nedrží,“
„Odkud si přišel?“
„Ze západu.“
„Jak si zkrotil toho medvěda.“
„To je dlouhý příběh.“
„Tak to zkrať. 3 věty.“
„Já byl sám, ona byla sama. Dali jsme to dohromady.“
„Jak daleko na sever se dá dostat?“
„Tak asi ještě den, nebo dva, než se to začne hemžit skřety.“
„Odkud se vzali?“
„Na severu jsou už dlouho.“
„Chceš se vrátit do Černého lesa?“
Přikývl.
„Sám, týdny?“
„Cestoval jsem sám předtím, budu i teď“
Mounier ho chce předat rychtáři. Rychtář je zákon.
„Tos neposlouchal cos mě říkal? Vždyť mě zabijou! Jsi blázen?“
Caleb si myslí, že každý je strůjce svého štěstí. Pokud ho chtějí, ať si ho chytí.
Sil se zdržela.
Mounier se pokusí přesvědčit hrdiny
„Když si ho chceš odvést, odvez si ho sám,“ utrousil Caleb.
Sil má v pyči.
Bob pravil: „Nevěřím rychtáři. Nebudeme ho zajímat.“
Mounier po chvíli debaty uznal, že bude nejlepší věci nechat tak jak jsou.
Za chvíli už medvědí mohyla stála. Mounier se vydal pro otce Bonifáce.
„Možná by ses chtěl někam skrýt?“
„Mám lepší nápad, rovnou půjdu,“ řekl Gregor, vzdal hold mrtvé medvědici, rozloučil se s pocestnými a odešel.
„Navrhuji vykopat medvěda,“ pravila Sil s úsměvem. „To je v podstatě archeologie.“
Sileas a Bob si šli odpočinou, Caleb držel stráž.
Poté se Mounier vrátil. Otec Bonifác s ním. Naložili těla na vůz a poté kněz odjel.
Hrdinové se po obědě vydali na sever.
Šli až do setmění. Bob zamaskoval tábor listím, ale hodně ho to unavilo. Mounier namíchal pro Boba léčivou mast a precizně ji vmasíroval. Potom šli spát.
V noci se nic zvláštního nestalo. Sil ovšem měla divný pocit, jako by je někdo celou noc sledoval. Proto ráno, když ostatní balili tábor, tak se šel podívat po stopách. Našel díry v zemi, jako by zabodával klacky v zemi. Nic mu to nepřipomínalo. Vedly všude kolem, proplétaly se, jako by tam chodilo více stvoření. Asi dva palce široké, i tři palce hluboké. Jako by se stvoření pohybovala po tyčovitých končetinách, kterých měla jistě víc než dvě. U kanálu tolik ne, spíš v lese. Jinak si povšimli stop jen lesní zvěře.
Hrdinové se rozhodli jít podél step vedoucích na sever. Po čtyřech hodinách si uvědomili, že se dostali tam, odkud vyšli. Sileas s Mounierem diskutovali, zda by to mohlo mít magický původ, ale nepodařilo se jim cokoliv rozpoznat. Caleb navrhuji jít na jih, Bob na východ a Mounier na západ, přes řeku. Kanál je v nejhlubším místě po ramena. Caleb se poté začal mlátit do hlavy, pak pravil, že si to s jihem rozmyslel.
Sil poté pravila, že se domnívá, že jsme pod vlivem magických sil. Caleb ji věřil. Bob ale nevěřil a oznámil, že se vydá na východ. Mounier se ho pokusil přesvědčit, aby neodcházel, ale Bob nebral jeho slova vůbec vážně a šel si po svých. Mounier sám poté ztratil chuť se vydat na západ.
Sileas chytila Boba za rameno, ale tesař se zastavit nedal. Stařenka si klekla na zem: „Nechováš se normálně, vždyť tě něco tahá, někdo ti nadá do hlavy myšlenky.“
Bob byl zmaten, protože najednou nic nedávalo smysl. Byl si jistý, že ví, co má dělat, ale slova Sil na něj zapůsobila.“
„Kdy jsi toto poprvé pocítil?“
„Když jsme zjistili, že chodíme v kruhu.“
Mounier poté pravil: „Nechť ti Dareon dodá síly, aby ses postavil těm zlým silám, které tě svádí na scestí.“
Bob se zastavil. Už nevěděl, proč chtěl jít na východ.
„Víš babča, co by nás tak mohlo ovládat?“ ptal se Caleb stařeny.
„Je mi to povědomé, ale těžko říct.“ utrousila Sil.
Na severovýchodě spatřili hejno vran, které se za krákání vzneslo.
Mounier utrousil, že by to mohla být čarodějnice, která je ovládá.
Stařena a Mounier šli přemýšlet do tábořiště. Bob se schoval za strom. Caleb přeplaval kanál a začal hledat stopy na druhém břehu. Sil mu poradila, co přesně má hledat. Díval se pečlivě, ale žádné tam nenašel.
Stařenu z přemýšlení rozbolela hlava, nemohla si rozpomenout, co by to mohlo být.
Hrdinové se vydali k místu, odkud vzlétly ty vrány. První šla stařenka. Nic neobvyklého ovšem nenašli.
Mounier navrhl, aby se přestali snažit dopadnout zvláštní stvoření. „Ztráta času…“
Vydali se tedy na sever, tak, jak chtěli jít původně. Les se zdál opuštěný, nikde žádné známky zvěře. Bob, jakožto průvodce, hrdiny vedl po pěšině až do večera. Párkrát se ztratili, ale vždy znova našli cestu.
Na mýtině, u staré vykotlaného stromu, rozbili tábor. Bob nechtěl, aby se zapálil oheň, že budou terčem útoku všech bytostí z lesa. Sil pravila, že nemá smysl se skrývat.
Sileas se zmínila o ochranných obrazcích a Mounier souhlasil, že by jeden takový mohl nakreslit.
Hrdinové se rozhodli sejít z cesty dále do lesa, tam Mounier nakresli Znamení oka a Sileas nechala vyrůst mechové podložení, na které dobrodruzi ulehli ke spánku. Bob, s pomocí stařenky, vyrobil přístřešek. Žádný oheň.
Caleb držel první hlídku, ale usnul.
Náhle se Mounier probudil. Něco přerušilo Znamení. Rozhlédl se kolem sebe, ale v úplné tmě nic neviděl. Poté zaslechl mručení, jakoby se dvě bytosti potichu hádaly. Pak nastalo opět ticho. Mounier jemně probudil stařenku a naznačil ji, aby byla potichu a naslouchala. Stařence se zdá, že se něco před nimi hýbe a že také slyší šustění v korunách stromů. Pomalu vzbudili i Boba a Caleba.
Bob sáhl po kuši a potichu ji nabil. Mounier a Bob začali naoko začali znovu chrápat, aby bytosti nepoznaly, že jsou vzhůru. Hlasy se stále ozývaly, ve vzdálenosti asi patnáct kroků.
Najednou vyletěl šíp zpoza jednoho stromu, těsně minul tesařovu hlavu. Krátce nato se vynořili z lesa siluety tří jezdců. Jeden z nich vystřelil další šíp. Sileas se podařilo s vypětím sil ho odrazit.
Bojový pokřik třetího jezdce se ztratil v Calebovu zoufalém ječení o pomoc. Mounier se natáhl po své torně. Popadl křemen, obvaz, vepřové sádlo a chtěl zapálit improvizovanou pochodeň. Ale přerušil ho šíp, který mu způsobil odřeninu na rameni. Bob chtěl odpoutat pozornost jezdců, odhodil batoh, ale dřív stihl odběhnout, zarazil se před něj šíp. Caleb se protáhl malými otvory ve stromu na druhou stranu. Jeden z jezdců vedl svého pavouka až k batohu, který ho roztrhal a Sileas si mohla prohlédnout důkladně.
„Nemusíme je zabít,“ chtěla vykřiknout Sileas, ale vyděsila se šípu, který se zabodl do její hole.
Zasvištěla šipka z Bobovy kuše a zahryzla se mezi osmero očí odporného členovce jednoho z jezdců. Skřetí lučištníci ale odpověděli svou vlastní střelbou. Jednomu šípu se vyhnul, ale druhý mu probodl paži. Mounier zaklel, pochodeň se mu stále nedařilo zapálit. Caleb chtěl vyskočit na strom a sestřelit skřeta na stromě, ale nepodařilo se mu to.
Mounier ztratil trpělivost a rozběsněný se vyřítil na nejbližšího skřeta a rozmázl mu svým válečným kladivem hlavu. Neměl však moc času se chvástat, protože se musel rychle uhnout, aby mu šíp nepropíchl hruď. Caleb vrhl dvě kuličky rychle za sebou, první skřeta sestřelil z pavouka na zem, druhou ho dezorientoval. Další ze skřetích šípů prolétl vzduchem a zabodl se stařence do nohy. Bob zalezl pod hlouběji pod kořeny vykotlaného stromu a nabil kuši. Zamířil na skřeta na zemi, o kterém myslel, že je dezorientovaný. Ten po něm ale lstivě vystřelil. Mounier uhnul šípu a požehnal stařence. Ta zapískala odpornou melodii z jiného světa, obrovské šlahouny začaly omotávat pavouka, na kterém střelec seděl. Mounier se poté rozběhl proti poslednímu střelci a vítězoslavně pozvedl válečné kladivo k poslednímu úderu. Poté ho šíp zasáhl do břicha. Střelec se usmál a železná kulička mu roztříštila lebku.
Caleb postavil za pomoc kouzel stařenky a dovedností Boba vor. Po proudu dopluli zpět do Tundry.
Zaklepali na dveře a uprosili Bonifáce, aby Mouniera přijal a vyléčil. Ošetřili i stařenku a Boba, ale jen Mounierovi mohli nabídnout lůžko. U mlynáře Bob nepochodil. Sil šla navštívit Boženu.
„Nazdar Božena, tak co, měla jsem s těmi krysami pravdu?“
„Ale, tu a tam ještě cupitají. Co se vám stalo?“
Stařenka povyprávěla Božence o skřetech.
Bob a Caleb vyhledali statkáře Romana, který zrovna na poli přehazoval seno vidlemi. Přijali u něho práci nádeníka.
Dny plynuly. Bob trávil všechny volné chvíle procvičováním střelby. Mounier, jakmile nabyl sil, se vydal ošetřit stařenku i Boba. Když byl s ošetřováním hotov, pustil se do příprav na rituál, který hodlal provést o podzimní rovnodennosti příští týden.
Caleb trávil večery rozhovory se sedláky. A selkami.
Desátý den byli všichni připraveni vydat se na sever. Bob, nyní už zkušený průvodce, je dovedl až do míst jejich poslední šarvátky. Mounier nakreslil Znamení oka.
Mounier měl první hlídku, Silneas měla druhou. Nic zvláštního se nestalo.
V poledne došli na rozcestí. Zastavili se, Mounier nasbíral několik vzácných květin, jako monvalinky či bručíky.
Levá cesta vedla přes vodu, vpravo byl ukazatel k městečku Kersmetz. Sileas varovala své přátele, aby nešli doprava. Pokývali hlavou a šli doprava.
Po půlhodince cesty se na obzoru před nimi objevily siluety budov typické věžopolské architektoniky. Nikde nikdo. Sileas se rozhodla skrýt se v houští i s oslíkem.
Trojice se vydala ke stavením. Sedliště se zdá opuštěně, mnoho z domů chátrá. Nikdo zde již dlouhou dobu nejspíš nebyl. Ovšem pár lidských stop Bob našel. Jedny čerstvé. Rozhodli se je sledovat je k největšímu domu ve vsi. Zaposlouchali se. Něco vevnitř rachotí, jakoby někdo přehazoval staré věci. Přiblížili se k domu blíže. Zvuky se ozývaly ze severní strany domu, Bob nakoukl dovnitř a uviděl shrbenou postavu, prohledávající pozůstalosti. Bob se vrátil a řekl to svým přátel.
Mounier vstoupil opatrně dovnitř, za ním Bob s nabitou kuší.
Postava zvedla ruce, když ji uviděla.
„Hej! Klid, klid.“
„Kdo jste? Co tady děláte?“
„Josef. Co tady dělám. Hledám starý věci.“
„Vy tady loupíte.“
„Koho bych tady loupil? Vždyť tu nikdo není už dva roky.“
„Co se tady stalo?“
„Před pár lety tady nějaká parta idiotů rozbila golema, co to tu měl chránit. Pak přišli skřeti. Moudří lidé utekli, hloupější zůstali.“
„A co ty? Ty jsi místní?“
„Místní jsou všichni mrtví. Já jsem ze Sáchova.“
„Ty se skřetů nebojíš?“
„Ti už tady nechodí, co mohli to vzali. Jsou hloupí, nechápou co má cenu. Nemám problém, když si to tu projdete, ale na moje věci nešahejte. Co vy tady vlastně děláte?“
„My se chtěli občerstvit ve vesnici, nevěděli jsme, proč je opuštěná. Tady jsme, protože řešíme, proč zmizely ryby.“
„No, protože hráz. Skřeti postavili hráz.“
„Ti samí hloupí skřeti?“
„Je to divný co?“
„Myslíme, že je vede někdo s kouzelnými silami, nevíš o tom něco?“
„Já se magii vyhýbám.“
„Kde je ta hráz?“
„Asi půlhodiny cesty odtud. Ale já tam nejdu. Ještě si vezmu pár věcí a vrátím se do Sáchova.“
Hrdinové se poté rozloučili s Josefem a vrátili se k Sileas. Ta když je viděla, opustila svůj úkryt. Všechno ji řekli. Usoudili, že se podívají, jestli nenajdou ve vesnici něco užitečného.
Stařenka později zamířila k hrázi. Opatrně se plížila lesem. Po půlhodině se před ní zjeví mohutná dřevěná hráz, asi půldruhého sáhu vysoká. Ovšem nic dalšího nevidí, na zemi ovšem mnoho pavoučích stop, ovšem ne moc čerstvých stop. Žádné stopy kouzel nenašla. Poté se vrátila.
Mounier navrhl, aby srovnali hráz se zemí, než se setmí. Hrdinové souhlasili a vydali se ke hrázi. Bob šel se Sileas stavět vor. Caleb a Mounier šli potřít hráz smůlou. Moc jim to ale nešlo.
Poté uslyšeli hlasy. Přelezli na druhý břeh a skryli se do křovisek. Hlasy vedly dále mezi sebou rozhovor. Caleb a Mounier se poté vydali za Bobem a Sileas. Skryli vytvořený vor.
Všichni se pak připlížili zpět k hrázi. Kousek za hrází spolu mluvili dva skřeti, jejich pavouci hrající si opodál. Hrdinové si domluvili plán. Proplížili se podél pahorku nad nic netušícími skřety.
Caleb zakřičel a vrhl po skřetech železné kuličky. Skřet po něm chtěl vystřelit, ale další kulička mu vyrazila luk z ruky. Hned poté mu šipka z kuše prostřelila týl. Sil shromáždila magické síly a připravila se. Pavouci se rozeběhli na obě skupiny. Moulier sklouzl dolů, odřel ho šíp, většinu rány zachytila zbroj. Mávl kladivem a skřet skončil na kolenou, aby mu hlavice rozmázla hlavu.
Z jeskyně se poté vynořil obrovský pavouk. Zlověstně zacvakal zuby, až přeběhl všem hrdinům mráz po zádech. Když se pokusil Moulier o útěk, zastavil mu cestu oštěp, který vrhl jezdec.
Pavouk, snažící se vyskočit na pahorek za Calebem a Sil. Zastavily ho ale kořeny, které se mu obtočili kolem nohou. Caleb skočil, udělal salto a mrštil po něm dýku a přišpendlil ho k zemi.
Na protější straně byl druhý pavouk úspěšnější a povalil na zem Boba. Natáhl se, aby ho kousl, ale on ho uchopil za nohy a s křupnutím je utrhl.
Sil si nadběhla nad pavouka, nespouštěje z obřího pavouka oči.
Caleb chtěl krýt Mouliera, ale netrefil, zpanikařil a vysel hodit mnoho kuliček, aby přítele zachránil. Pomalu mu začala docházet munice. Okamžik poté skočil po mladém sportovci obrovský pavouk. Zalapal po dechu. Pavouk zacvakal zuby a urval Calebovu levou ruku. Poté se postavil na zadní a zmáčkl ji v kusadlech. Zapraskaly kosti, vytryskla krev.
Skřetí skrček s červeným nosem chtěl bacit Mouniera sekerou, ale ten se mocně rozmáchl a vyrazil mu ji z ruku.
Bob shodil pavouka ze srázu, který zavalil skřetího lukostřelce. Ten ho s vypětím sil odhodil ze sebe.
Caleb, rudý vzteky, zařval a zabodl dýku do pavouka spoutaného kořeny.
Kořeny vytryskly z půdy a zacpaly tlamu obrovského pavouka.
Skrček popadl oštěp a chtěl probodnout Moulierovi záda. Jistou smrt odvrátil jen statečný tesař Bob, který skočil mezi skrčka a lovce čarodějnic. Ošklivě u toho ovšem dopadl, vždyť přece skočil z půldruhého sáhu, a proto si narazil rameno a kyčel.
Sil soustředěně pískala, kořeny poseté ostny obrovského pavouka oslepily. Slepý pavouk se naslepo vydal drásat své okolí, naštěstí nikoho nezasáhl.
Bob se pokusil ještě skrčka zastrašit, ale přes skřetův vlastní bojový pokřik to nedokázal.
Vzduchem zasvištěla kulička a skrčka omráčila. Caleb se pousmál, ale poté zasténal bolestí. Sevřel zkrvavený pahýl. Zaklel a odběhl, aby se skryl za strom. Tam si obmotal levou paži pláštěm. Pak jen zatnul zuby a snažil se překonat bolest.
Lukostřelec vzal nohy na ramena. Moulier se natáhl po jeho luku, který nechal ležet na zemi. Dotkl se ho a pronesl prokletí. Skřetovi se zapletly nohy, proto se příliš daleko nevzdálil.
Pavouk se chtěl vydat směrem k Sil. Bob zakřičel, aby upoutal jeho pozornost. Ale když si uvědomil, co to vlastně udělal, pochcal se.
Moulier kladivem odstrašil menšího pavouka, tím se dostal do lepší pozice, kde mu záda kryl svah. V příští chvíli se ovšem po něm pavouk vrhl a kousl ho do ruky. Pavoukův jed pronikl do krve. To bylo to poslední co zvládl, poté na podkladě hemodynamického šoku ze ztráty hemolymfy mu klesl perfuzní tlak v neurogangliových cévách a skonal.
Sil se vyzvedla pomocí kořenů výše na útest.
Bob unikl o fous před spáry obřího pavouka. Ten roztrhal pouze slepě bezvědomého skrčka. Tesař zakřičel na stařenku: „zkus mi ho znehybnit.“
Sil zběsile zapískala a její kouzelné kořeny se obmotaly nohy obrovského pavouka.
Počůraný Bob se s vypětím nervů připlazil ke své kuši, nabil ji, otočil na zmítajícího se členovce a vystřelil mu ze nervová ganglia z hlavohrudi.
Hrdinové si oddychli. Bylo po boji. Zatím. Moulier vypil protijed a jeden podal i Calebovi. Bob navrhl, stále s mokrýma kaťatama, abychom zničili hráz. Moulier souhlasil a vydal se ji rozmlátit kladivem.
Sil vyšla do jeskyně. Sama. V jeskyni byly sušené ryby a obecně skřetí zásoby. Zároveň tam ale stál stůl a na něm dopisy psané v Obecné řeči. Někdo posílal skřetům vzkazy. Popadla je a vrátila se za ostatními.
Lovec čarodějnic mezitím rozjebal hráz. Všichni se vydali směrem k voru. Caleb instruoval Mouliera k řízení voru, neb sám by to s jednou rukou jen těžko dokázal. Prostudovali si papíry.
Byly to pokyny, kde mají skřeti kdy koho přepadnout, kde si mají vyzvednout odměnu věci, nejstarší z nich byly rozkazy, kde a jak postavit hráz. Evidentně to psala lidská ruka, na levný papír.
Pluli celou noc
Když dorazili do Tundry, hamleťané je s radostí přivítali. Caleba přivedli do kostela, kde otec Bonifác mladého sportovce ošetřil. Když Mounier vyšel z kostela, přistoupili dva ogaři, že je chce vidět Lojza. Lovec čarodějnic odvětí, že s rychtářem si promluví až druhý den. Pak zamířil do hospody, kde povyprávěl šenkýři o jejich dobrodružství. Knírač byl hrdinům tak vděčný, že jim nabídl, aby dva dny u něj zůstali, a že nemusí zaplatit ani měďák.
Hrdinové nabídku přijali, ovšem z obavy, že by tím tajemným pisatelem mohl rychtář sám, se zabarikádovali v pokojích. Caleb a Bob i se selkama.
Caleb se ráno svěřil Bobovi, že protože nemohl v noci spát pro bolest, uslyšel, že se v noci někdo snažil dostat do jejich pokoje. Také s někým mluvil. Poté to vzdal a odešel. Informovali o tom i ostatní. Caleb byl ale tak vysílený, že se rozhodl, že zůstane na pokoji a bude pročítat dopisy. Bob mu donesl jídlo, poté se sportovec zabarikádoval a ostatní šli za rychtářem.
Lojza je už očekával.
„Celý hamlet o vás nemůže zavřít klapačku.“
Ve světnici byl sám.
„Musíme s vámi mluvit, rychtáři…“
„Já s vámi také. Mám pro vás odměnu za to, že jste nám vrátili vodu. Jak se vám to podařilo?“
Moulier barvitě vylíčil příběh, ale vynechal to o těch dopisech. Rychtář skutečně vypadal zaraženě, že ještě neslyšel, že by to skřeti stavěli hráz. Když se ho zeptali, zda by ho napadal někdo, kdo by mohl skřetům s prací pomáhat. Rychtář odměnil hrdiny sedmi zlatými mincemi.
Hrdinové poté v hostinci dali hlavy dohromady. Moulier poté zamířil za otcem Bonifácem. Když se ho zeptal, zda by v tom mohl mít prsty statkář Roman, přitakal, že se to nedá vyloučil.
Trojice hrdinů zaklepe na statkářovu chalupu. Čeledín u dveří je odmítl pustit, ale stříbrňák ho přiměl k rozmyšlení. Moulier vkročil do světnice. Chalupa byla prostorná, u pece služka hnětla testo. Ze stropu visely vrkoče cibule.
Pantátu našli ve stodole za chalupou, kde okovával koně. Moulier se z něj snažil vysomrovat nějaké lejstro, že by mu prodal oslíka, ale chtěl by to sepsat. Zatímco odvedl statkářovu pozornost, Sil se v chalupě prošmejdila do jeho pracovny a ukradla jeden z papíru vespod hromady na jeho psacím stole. Roman mezitím ztratil s lovcem čarodějnic trpělivost, omluvil se a poslal ho doprdele.
V hospodě porovnali oba papíry, zjistili, že rukopis je na obou stejný, a rozhodli se, že pro jistotu, půjdou první za otcem Bonifácem. Ten se na ně chvíli nevěřícně díval.
„To je fakt divný, ale přece Roman tady žil déle, než ostatní.
To se mi nelíbí. Byli jste za Lojzou?“
„Ne, první jsme šli za vámi. Ale půjdeme za ním nyní.“
Sil chtěla, aby otec šel za Lojzou s nimi, aby je podpořil. On odvětil, že tomu vůbec nechce věřit, nechce připustit, že by se něco takhle mohlo dít v jeho hamletu. Sil se rozhodla, že raději počká a bude sledovat, jestli se otec nepokusí jít statkáře varovat.
Bob a Moulier u rychtáře přednesli důkazy a pobídli ho, aby nechal statkáře Romana zatknout. Nevěřícně do spisů kouká.
„Říkáte, že jste toto jste vzali z jeho domu? Ukradli jste to?“
„Necháme vám ho tu, pro nás žádnou hodnotu nemá.“
„Budu si s Romanem muset promluvit.“
„To nedělejte rychtáři, je nebezpečný. Svolejte biřice a do želez s ním“.
Lojza přikývl. Svolal své pohůnky a zamířili za statkářem. V tu ránu vyjeli od jeho stavení asi pět jezdců s naloženými koňmi. Roman unikl.